Článek
Kandidát na ministra zdravotnictví za Piráty není očkovaný proti covidu-19, neboť má po prodělané nemoci v těle protilátky, takže očkování nepovažuje za nutné. Kdyby ta zpráva zněla takto, asi by prošuměla bez většího rozruchu. Jenže aby ta zpráva zněla tak banálně, nemohla by se týkat Ondřeje Dostála. Jeho současná anabáze docela hezky ukazuje, jak komplikovaný bývá přechod od aktivismu k politice.
Když byl Dostál dotázán, zda je očkován proti covidu-19, vzkázal prostřednictvím Twitteru, že „médiím po tom nic není“. A pak udělal anketu, že prý když bude dost lidí na síti hlasovat pro zveřejnění této informace, tak ji zveřejní. A protože dost lidí samozřejmě hlasovalo, tak ji zveřejnil. Dokonce jako součást obsáhlého blogu, v němž si neodpustil právně-historický exkurz o lékařském tajemství a veřejném zájmu.
Z právního pohledu nelze Dostálově argumentaci nic vytknout. O jeho erudici v oblasti medicínského práva ostatně není třeba pochybovat. Politicky je to ovšem přístup velmi neortodoxní. A vzbuzuje pochyby nad Dostálovou schopností dohlédnout širší dosah vlastních gest. Podobně jako když se už jako pirátský expert na zdravotnictví (nikoli však ještě stínový ministr) pouštěl do válek s vládní poradní skupinou MeSES, kterou v jednom (již smazaném) tweetu označil za „partu ichtylů“.
Jsme v situaci, kdy existuje skutečně široká odborná shoda na tom, že proočkovanost Čechů nedosahuje žádoucí úrovně, a to především v rizikových věkových skupinách. V takové situaci je tím nejmenším, co lze od rozumného politika žádat, aby očkovací kampani alespoň nepřekážel a nedodával munici odpůrcům vakcíny.
„Vést k očkování lidi s prokázanými protilátkami nepovažuji za nutné, naopak prosazuji, aby imunita z prodělání nemoci osvědčená protilátkovým testem byla v intencích vědeckých studií i judikatury NSS ČR postavena na roveň očkování pro účel pandemických opatření,“ píše ovšem Dostál. Nikoli už jako dlouholetý aktivista za práva pacientů, ale jako politik otevřeně aspirující na ministerskou funkci.
K čemu je pak snažení mnoha expertů, kteří vysvětlují sílu „hybridní imunity“ (kombinace vakcíny a protilátek po nemoci)? K čemu jsou jejich argumenty, že měření protilátek není standardizované a vypovídá o skutečné imunitě málo, když kandidát na ministra bohorovně operuje blíže neurčenou „intencí vědeckých studií“?
A ano, pak je tu klíčový Dostálův argument rozhodnutím Nejvyššího správního soudu z konce června, které vládu do uznávání protilátek dost nevybíravě tlačí. Verdikt se ale ani v nejmenším netýká vhodnosti očkování po prodělání nemoci, nýbrž čistě právního sporu o postavení lidí, kteří prodělání nemoci mohou prokázat pozitivním PCR testem, a těch, kteří jej takto prokázat nemohou.
Pro Dostálův přístup k mnoha zdravotnickým otázkám včetně očkování existuje hezké české označení fachidiotismus. Může to znít hrubě, ale v tom termínu je obsažen i respekt k erudici v jistém oboru lidského konání, z nějž ovšem dotyčná osoba nedokáže při svých úvahách dohlédnout na širší společenské souvislosti.
Dostál tento přístup uplatnil už mnohokrát, nikdy přitom ale nebyl v důležité politické pozici. Zhruba před čtyřmi lety vyděsil managementy českých nemocnic, když ve spolupráci se státním zastupitelstvím začal přemítat nad trestností takzvaných zpětných bonusů. To je praxe, při níž nemocnice nakupují některé druhy léků nebo materiálů za ceníkové ceny, které vykážou zdravotním pojišťovnám, ale posléze dostanou od distributora nebo výrobce například množstevní slevu – a právě tento bonus pak vytváří pro nemocnici jakýsi polooficiální příjem.
Nad touto letitou praxí se svého času pozastavoval i Nejvyšší kontrolní úřad, pravdou ale je, že pro nemocnice to často byl ve stávajícím systému úhrad jediný způsob, jak dofinancovat ztrátové provozy nebo investice do modernizace. Což nepochybně svědčí o tom, že systém financování nemocnic by zoufale potřeboval změnu.
Dostál nakonec svým tlakem dosáhl alespoň toho, že ministr Adam Vojtěch dal zpětným bonusům jakýs takýs řád a problém se tím v podstatě zahladil, aniž by se ovšem vyřešil. Dostál také nejpozději od té doby nepatří mezi představiteli nemocnic k velkým oblíbencům. Pokud by se totiž systém zpětných bonusů ze dne na den zrušil a nemocniční manažeři se ocitli v rukách policejních vyšetřovatelů pro podvod, bylo by to z Dostálova pohledu zřejmě správné, ale znamenalo by to pro většinu nemocnic zásadní existenční ohrožení.
Dostál je také iniciátorem senátní ústavní stížnosti na zákon o veřejném zdravotním pojištění. Stížnost momentálně leží v Brně a straší velkou část zdravotnické branže. Napadá totiž samotné základy rozdělování peněz ve zdravotnictví. A pokud by ústavní soudci Dostálovi vyhověli, nastane mohutný chaos. A stejně jako u zpětných bonusů platí, že na Dostálově straně je řada dobrých argumentů v čele se skutečností, že pozice pojištěnce je obecně v úhradovém systému příliš slabá na to, že jde o jeho vlastní peníze.
V „kandidátském“ rozhovoru pro odborný časopis Medical Tribune byl Dostál tázán, zda pro případ, že mu soudci vyhoví, má v záloze alespoň návrh nové právní úpravy. „Vyčkáme právních názorů Ústavního soudu. Ústavní soud nevydává pouze zrušující rozsudek, ale obecně závazná jsou i jeho odůvodnění, proč to či ono soud ponechal či zrušil. Tím bude vázán ten, kdo bude tvořit legislativu,“ odvětí Dostál s tím, že očekává od soudců alespoň dvouletou lhůtu na nápravu – tedy hlavní je zbořit stávající nevyhovující řád, na stavbu nového bude pak času dost.
Dostál také svou právní důsledností (až zaslepeností) velmi zdatně podkopával vládní boj s pandemií a mnohá z těch desítek soudních rozhodnutí, v nichž soudci cupovali na kusy vládní opatření, inicioval právě on. Tohle je ale zvlášť těžké mu vyčítat. Vláda se nepochybně má řídit zákonem, a když to nedělá, má dostat přes prsty. Je ovšem nepochybné, že smršť žalob a verdiktů a také následný právní nihilismus ministrů zbavily vládní boj s epidemií posledních zbytků důvěryhodnosti – opět bez toho, že by bylo na čem budovat důvěryhodnost novou.
Pro veřejnou debatu i občanskou kontrolu je dobře, když se jí účastní i úzce zaměření aktivisté s vyhraněnými postoji. Někdy se ale musejí téměř ze dne na den přerodit v politiky, jejichž rolí je kromě tepání a bourání také údržba a postupné hledání kompromisů. Potom se profesní klapky na očích, umožňující výhled jen na ideální stav diktovaný literami složitých zdravotnických paragrafů, stávají nepříjemnou překážkou.
