Článek
Ta rychlost bere dech. Izrael v úterý oznámil, že první dávku vakcíny proti koronaviru dostalo téměř 2,8 milionu Izraelců. Obě dávky pak už zpracovávají organismy bezmála půl druhého milionu obyvatel židovského státu, který má o něco více než 9 milionů obyvatel. Jinými slovy, naočkován byl každý sedmý držitel izraelského pasu.
V Česku tou samou dobou zdravotníci vypotřebovali přes 222 tisíc dávek vakcíny. Sotva 18 tisíc lidí očkovali i podruhé. Tuto zemi obývá zhruba 10 a půl milionu občanů. Alespoň jednu dávku tak ke včerejšku získal jen zhruba každý padesátý Čech.
Proč je Izrael v očkování úspěšný? Pohádku o bezchybně fungujícím ostrově čnícím z moře arabské neschopnosti ponechme naivní české pravici, židovský stát na Blízký východ patří nejen geograficky, ale v řadě ohledů také mentálně. Tentokrát ale Izrael opravdu reagoval rychle i efektivně. Velké farmaceutické firmě se nabídl jako obří laboratoř a byl vyslyšen, nedostatkem vakcíny proto netrpí. Nestalo se tak pro domnělý izraelský cynismus, ba dokonce náboženskou sounáležitost firemního bosse s židovským státem, ale díky schopnosti plnit vlastní závazek. Závazek efektivity.
Očkování v židovském státě řídí vzájemně si konkurující, a tudíž pružné zdravotní pojišťovny, které dobře znají své klienty. Podobně jako celý stát i ony jsou úspěšně digitalizované. Výrobce vakcíny ale získává validní data také proto, že Izraelci ve své většině netrpí iracionálními obavami z očkování a vakcinaci se nevyhýbají. Celý proces před sebou tlačí premiér Benjamin Netanjahu, který potřebuje úspěch. Zemi v březnu čekají další parlamentní volby, už čtvrté za poslední dva roky. A „Bibi“ Netanjahu je musí vyhrát, jinak mu hrozí soud, a tedy i případné vězení za korupci.
Co je ale nejdůležitější: jakkoli je Izrael v lepších časech zásadně nejednotný, v těch horších se umí okamžitě semknout. Jeho armádou zocelení úředníci – do uniformy musí v zemi takřka každý – jsou nedostižní řešitelé okamžitých úkolů v krizových časech (i když na dlouhodobé plánování je neužije). Byrokratický aparát je k tomu vcelku samostatný a akční jsou i místní rady: vzhledem k vysoké frekvenci voleb a enormnímu počtu stále se proměňujících ministerstev totiž lidé v první linii často ani nevědí, kdo je zrovna jejich šéf.
Česko proto ze srovnání s Izraelem vychází jako banánová republika. Úřední aparát, tedy páteř státu, zlomila první vážná zkouška. Politici selhávají nyní stejně jako v časech míru. Dobu charakterizují padající servery, chaos v komunikaci s veřejností, opakující se dezerce údajných expertů. Společnost se nadále rozpadá. Český premiér má podobně jako izraelský kolega na hlavě celé vědro korupčního másla, na rozdíl od něj ale nemá ani charisma, ani schopnosti vůdce. Za nedostatek vakcíny sice nemohou jen pražské elity, stěžovat si na neschopný Brusel ale postrádá smysl, protože EU není v posledku nikdo jiný než my.
Pandemie ukázala, jak nutně Česko potřebuje generační výměnu. Jak nemravní, ale i neschopní umějí být politici a úředníci profesně formovaní normalizací. Také izraelský úředník vyplňuje zbytečné formuláře, nespěchá a bojí se odpovědnosti. V časech krize ale oblékne pomyslnou uniformu rovnostářské milice, kterou izraelská armáda do značné míry je. Ten český se raději schová pod stůl.
