Článek
Věděli jste, že dosavadní počet mrtvých kvůli nákaze koronavirem je v Číně v absolutních číslech menší než počet lidí, kteří by zemřeli (při dopravních nehodách, kvůli pracovním úrazům atd.) v případě, že by oblasti v karanténě fungovaly jako normálně?
Je to velmi nemravná matematika, samozřejmě. A samozřejmě je to jenom odhad a my nevíme, jestli v celkovém účtu nechybí „oběti“, které opatření proti koronaviru způsobila či ještě způsobí nepřímo. Ale i tak jsou to čísla, která musíme brát v úvahu. Nebo o nich aspoň přemýšlet.
I proto je tak fascinující a zároveň hrůzostrašný experiment, který možná budeme sledovat v Evropě, a to vzhledem k velmi rozdílnému přístupu, jejž v boji s šířením nákazy zvolila britská vláda. Zjednodušeně se dá popsat takto: drakonická opatření jsou zbytečná, nechme osobní chování na zodpovědnosti každého jednotlivce a jako společnost sázejme na takzvanou kolektivní imunitu.
To je důležitý a zajímavý termín. Říká, že když je v populaci určité procento imunních lidí (ať už díky očkování, nebo proto, že nemoc už mají za sebou a je málo pravděpodobné, že ji dostanou znovu), její šíření se nejen zastaví, ale nemoc v podstatě vymizí.
Jako mnohé jevy týkající se pravděpodobnosti a číselných řad je i „matematika“ nákazy velmi neintuitivní záležitostí. Což znamená, že v realitě epidemie probíhají jinak, než podvědomě předpokládáme a čekáme.
Jako většina Čechů jste asi i vy už získali „rychlokurz“ z epidemiologie na internetu a sociálních sítích. Proto víte, že klíčovým číslem u nákaz je takzvaný koeficient R0. Říká jednoduchou věc: kolik dalších lidí člověk v průměru během konkrétní epidemie nakazí.
Pro koronavirus se odhaduje někde kolem 2,5. Aspoň to tak publikovali epidemiologové na základě dat z Číny. A teď k té intuitivnosti: nakazit dva a půl člověka se nezdá zas tolik. Jenže to je ta šalba exponenciálního růstu. Známe všichni tu úlohu, ve které se ptáme, kolik rýže bude na posledním políčku šachovnice, když na první položíme jedno zrnko a na druhé dvě zrnka, na třetí čtyři zrnka a tak dále, prostě na každé další dáme dvojnásobek? Odpověď: na posledním políčku bude 600 bilionů tun rýže.
Druhou neintuitivní věcí je, že není zásadní, jak vysoké číslo R0 je, pokud je vyšší než 1. Samozřejmě je lepší, aby bylo nižší, ale jde hlavně o rychlost rozšíření. Co se týče výsledného rozsahu nákazy (pokud se v čase nepřijde na to, jak růst zastavit, například očkováním), je prostě špatné cokoli nad hodnotu 1.
Ale pozor – cokoli (i málo) pod 1 znamená pro nákazu konec. Zase zjednodušeně napsáno: 1,1 je problém, 0,9 je jeho řešení.
No, a jsme u třetího zajímavého faktu. Ten říká, že nakazit celou populaci jedním virem nelze. Jednoduše proto, že i při konstantním R0 klesá počet lidí, které roznašeč může nakazit. V tom je právě podstata kolektivní imunity. Lze spočítat, že pro R0 = 2,5 je touto hranicí 60 procent, to v případě, že je populace rovnoměrně rozmístěna. Reálně je to o něco méně.
A jsme u odhadů, o kterých před týdnem mluvila Angela Merkelová a před pár dny také Boris Johnson. Strategie, kterou britský premiér v souladu se svým hlavním poradcem pro vědu Patrickem Vallancem doporučuje, proto zní: nemá cenu se bránit brutálními opatřeními, která stejně problém nevyřeší. Finálním a kýženým řešením je kolektivní imunita.
Tím se vracím k nemravné matematice z počátku tohoto textu. Cesta ke kolektivní imunitě je lemovaná mrtvými lidmi, o tom není pochyb. Nevíme to podstatné: jaký bude finální „účet“ (omlouvám se za cynickou volbu slov) v porovnání se zeměmi, které proti nákaze bojují tvrdými opatřeními.
Obě varianty mají mezi vědci své zastánce, těch doporučujících zpomalení nákazy karanténami a izolací je asi víc. Kombinovat moc nejdou, lépe řečeno, nebylo by to výhodné. „Kouzlo“ cesty ke kolektivní imunitě je v tom, že se eliminují jiné ztráty, například ekonomické.
Obě varianty mají také své neznámé. Největším argumentem pro karantény je čínská a jihokorejská „success story“. Všichni ovšem víme, že Evropa zatím nesáhla k těm nejdrastičtějším krokům, které byly v Asii běžné. A nevíme také další věc: zda se epidemie koronavirem nebude opakovat v dalších vlnách, a to právě proto, že populace dosud nemá kolektivní imunitu.
Nevíme toho však víc: zda R0 je u koronaviru opravdu jen 2,5, a hlavně, jaká bude nakonec v zemi, která nechá viru „volnou“ cestu, smrtnost nákazy. Nebude vyšší právě proto, že se zahltí zdravotnický systém? Nevíme. Ale i kdyby to bylo „jen“ jedno procento a Británie by dosáhla kolektivní imunity při 50 procentech rozšíření nákazy, znamená to 400 tisíc mrtvých.
To číslo jde snížit jediným způsobem: že Británie sice nebude omezovat byznys, obchod a zábavu (nebo ne tolik jako jiné země), ale pokusí se co nejvíc ovlivnit, kterých 50 procent populace ten virus dostane. Jinými slovy – ochrání primárně starší a slabé lidi a zkusí zařídit, aby se o kolektivní imunitu „postarali“ silní a mladí. Díky tomu se jí smrtnost podaří výrazně snížit.
To, co dělá Boris Johnson, je tah chladnokrevného pokerového hráče. Jak napsal v titulku jeden deník, je to asi největší risk jeho života. Možná vůbec největší risk, který na sebe kdy nějaký státník v posledních desetiletích míru vzal. Lze v tom vidět rukopis Johnsonova poradce Dominika Cummingse zamilovaného do netradičních a riskantních řešení.
Je dechberoucí a zároveň strašidelné to sledovat, a přitom vědět, že to není jen další thriller na Netflixu.
