Článek
Komunistické divadélko kolem státního rozpočtu na letošní rok skončilo o víkendu podle očekávání. To znamená, že Česko si na úterní mimořádné sněmovní schůzi prostřednictvím tradiční většiny odsouhlasí letošní schodek 500 miliard korun. Podle ministryně financí, která vystoupila v tradičním nedělním premiérském „Čau lidi“, je to „super zpráva“. Není.
Skutečností je, že jde jenom o další devalvaci jinak velmi sofistikované disciplíny rozpočtování, v níž Česko od předčasné smrti rozpočtového doyena Eduarda Janoty v roce 2011 příliš nevyniká.
Zejména Andrej Babiš jako ministr financí a posléze premiér udělal ze zákonů o státních rozpočtech poněkud zbytečná lejstra, jejichž rozvahy se od ekonomické reality lišily o desítky miliard korun. Naštěstí obvykle tím „správným“ směrem – hospodaření státu dopadalo v dobách ekonomicky radostných vždy lépe, než bylo psáno v rozpočtu, což Babiš nikdy neopomněl přičíst na vrub své geniality.
Stručně řečeno vláda, která neumí napsat věrohodný rozpočet v dobách konjunktury, to stěží zvládne v dobách krize, jejíž rozměry navíc dodnes nikdo nedokáže dohlédnout.
Ještě stručněji řečeno schodek 500 miliard je hausnumero úplně stejné, jako bylo předtím 300 a ještě předtím 200. Schillerová sice na nátlak opozice přišla s odhady příjmů i výdajů vymazlenými dokonce na jedno desetinné místo, ale o nich platí zcela totéž.
Nelze hodnověrně plánovat finance v ekonomice, která se během roku nepochybně propadne, ale nikdo neví o kolik, v ekonomice, v níž nepochybně naroste nezaměstnanost, ale nikdo neví, jestli na 3 nebo na 7 nebo na více procent. V ekonomice, v níž se na čas zcela zhroutila průmyslová výroba i domácí poptávka, ale nikdo neví, jak rychle a zda vůbec se vrátí na své předcovidové úrovně.
Současné politické tanečky kolem rozpočtu jsou ze strany vlády snahou vykázat s blížícími se volbami činnost a naslibovat hory i doly v nebývalém množství. Opozice se chce předvést jako rozpočtově odpovědná, takže tlačí vládu k úsporám na provozu státu, zatímco pochopení pro potřebu mimořádných opatření dává najevo tím, že pod otevřeným peněžním kohoutem se snaží naleštit nějaké vlastní priority.
Hezky je to vidět na různých požadavcích, které poslanci a straničtí lídři na rozpočet vznášejí. Boj proti suchu, tvrdší zdanění právnických osob, pět tisíc jednorázově každému rodiči a tak dále. Všechny tyto požadavky mají jedno společné – nijak nesouvisejí se záchranou ekonomiky po koronavirové krizi.
Krizový rozpočet by přitom měl obsahovat především tři složky: výdaje na záchranná opatření, výdaje na mohutné fiskální stimuly schopné „zachráněnou“ ekonomiku uvést do chodu a konečně výdaje na strukturální reformy, které nasadí hospodaření státu na udržitelnější koleje.
Z tohoto pohledu má vláda splněnou v podstatě jenom první část – a to ještě dost mizerně, protože celkový objem poskytnuté akutní pomoci tvoří jenom zlomeček velkohubých slibů o léčbě bilionem. O fiskálních stimulech nemůže být řeč. Vláda bezhlavě slibuje peníze tomu, kdo si řekne.
Strategii, cíle, soubor priorit, nebo dokonce kupu připravených projektů, jimiž by se daly prolít finance s příslibem jasného efektu, nikde nevidět. O reformách daní, důchodů nebo zdravotnictví nemá cenu se zmiňovat. V tomto případě minimálně hnutí ANO pojalo krizi jako příležitost odložit tyto zásadní debaty na svatého Dyndy.
„Je to sice astronomických 500 miliard, ale my je použijeme pro vás, pro občany, pro firmy, pro investice. (…) Nenecháme vás v tom,“ horuje v už zmíněném videu Alena Schillerová. Impozantní deficit ovšem občanům, firmám ani investicím sám o sobě nepomůže.
Až ministryně přijde na podzim s požadavkem na deficit 700 miliard, měla by tato imaginární čísla naplnit také nějakým obsahem.
