Článek
„Byli jsme zvyklí se s nimi (s důležitými životními rozhodnutími, pozn. red.) porvat sami a z neúspěchů jsme se tolik nehroutili. Když nás během jednoho dne vyhodili ve škole od zkoušky a k tomu se s námi rozešla přítelkyně, nebrali jsme kvůli tomu antidepresiva,“ vyjádřil se ve víkendovém rozhovoru pro web Aktuálně.cz známý biolog a katolický kněz Marek „Orko“ Vácha. Přestože je v rozhovoru několik dobrých a zajímavých postřehů, zrovna výčitka mladým lidem za to, že svá duševní rozpoložení řeší více než předchozí generace, a „když se jim něco nedaří, vyhledávají pomoc psychoterapeuta“, mezi ně nepatří.
Marek Vácha má samozřejmě pravdu – o psychickém stavu se mluví ve stále větší míře a svou roli v tom sehrálo i rozšíření internetu. Ten se stal průvodcem naším dospíváním. Dnes jsou digitální technologie od nás a našich dětí prakticky neoddělitelné. Z toho ale stále nevyplývá, že by mladí lidé byli nějak zhýčkaní či rozmazlení. Možná že předchozí generace prožívaly podobné úzkosti, podobné deprese, podobnou melancholii a apatii, pouze se o tom nehovořilo. „Také v minulosti lidstvo čelilo mnoha problémům – krize, pandemie a války byly jistě častější než dnes, jen jsme je nemohli streamovat a nepouštěli si je tolik k tělu,“ píší hudební publicisté Karel Veselý a Miloš Hroch v úvodu knihy Všechny kočky jsou šedé, v níž stopují projevy úzkosti a deprese v populární hudbě.
Lze čekat, že se mnoho lidí s Váchovým pohledem ztotožní, a rozhovor se tak stane jen dalším prostředkem, jak si plivnout na dnešní mladé, tolik populární kratochvíli všech starších a pokročilých. Takových interview vzniknou ještě desítky. Více zarážející je však volba titulku ze strany Aktuálně.cz – v době, kdy většinu zpravodajského i publicistického obsahu konzumujeme pouze v nekončícím proudu naší oblíbené sociální sítě prostřednictvím „nadpisů“, se titulek „Mladým dnes chybí pevná vůle. Brzy se hroutí a pomáhají si antidepresivy“ nezdá úplně šťastným. Zvláště ne od deníku, který duševní zdraví pokrýval v ceněném projektu Nejsi sám o prevenci mužských sebevražd.
Čas od času českými médii proběhne rozhovor (či výrok) nejčastěji se zajištěným postarším mužem, který si postěžuje právě na zhýčkanou generaci jeho dětí, případně vnoučat. Naposledy si takto ve videu na Twitteru postěžoval končící ministr zdravotnictví Roman Prymula – mladým lidem by prý prospěla vojna, což je ostatně motiv, který se také pravidelně vrací všemi pomyslnými okny veřejné debaty.
O mileniální generaci už vzniklo nespočet článků i studií. Její alternativní označení by ale mohlo znít i „generace krizí“. Ve formativních letech se s nimi setkali v mnoha podobách – ekonomická i uprchlická, klimatická krize, dále ve větších městech bytová krize, současná zdravotnická krize navázaná na pandemii koronaviru, to vše součástí abstraktnějšího balíčku krize Západu a identit. Během dospívání jako bychom se nesetkali s ničím, co by nám ukázalo, že skutečně teď už bude dobře, jak předjímal v 90. letech Francis Fukuyama v knize Konec dějin. Dějiny nás stejně dostihly.
Samozřejmě máme v rukou nespočet možností a výdobytků, které nám (snad) zkvalitňují život. Ale v síťové společnosti nelze nevidět i jejich důsledky, stejně jako důsledky našich životů v určitém systému. Jak se smířit s tím, že oblečení, v němž jsme strávili dospívání, často možná ušily děti mladší než my, jen na jiném konci světa? Jak se smířit s tím, že telefony, s nimiž jsme tolik propojení, v sobě možná mají kobalt vykoupený krví současných konžských otroků?
Psychické zdraví, pokud nejde o úplně limitující choroby, pořád většinou chápeme jako nějaký rozmar rozmazlené společnosti. To by byla zřejmě další kapitola v Dějinách šílenství francouzského filozofa Michela Foucaulta. Jestliže v tom budeme pokračovat i tváří v tvář nejistotě, již s sebou nese současná pandemie, podporujeme jen další stigmatizaci a tlak na lidskou psychiku. Kdo by přece měl chuť vyhledat odbornou pomoc a tím si i přiznat, že je jen zhýčkaný? Abychom se potom ale nedivili, že lidé v časech dlouhodobých omezení a zavřených provozoven chodí častěji do provaznictví než k psychologovi.
