Článek
Bělorusko vyhlásilo Evropské unii válku. Útočí na hranici s Polskem i Pobaltím. Jako Stalinův učenlivý žák se běloruský diktátor Alexandr Lukašenko nerozpakuje použít jako zbraň zoufalé lidské bytosti. Nešťastné, často obelhané migranty, kteří utíkají z válkou poničených zemí nebo prostě jen za lepším životem.
Zápletka probíhajícího dramatu na východní hranici EU není složitá. Aparátčík, agitátor a pozdější prezident postsovětského Běloruska dopustil konání voleb, které se mu vymkly z rukou. Jeho spoluobčané vyšli do ulic a žádali konec diktatury. Lukašenko v souladu se zažitými sovětskými instinkty nařídil své kritiky zabíjet, mučit, zavírat. Evropa v čele s Polskem a Pobaltím reagovala sankcemi i podporou opozice. A to sebestředného Lukašenka urazilo.
Vyzval proto mimoevropské migranty, aby přes jeho území putovali k hranici vytoužené Evropské unie. V čemž jim běloruské úřady podle všeho aktivně pomáhají.
Prosté. Efektivní. Cynické.
Stejně prostý i efektivní by měl být evropský přístup k vládě v Minsku. Lukašenko a jeho lidé jsou zjevnými nepřáteli EU. Na místě jsou proto všechny myslitelné sankce. A vlastně i jakákoli akce, která zastaví utrpení migrantů a zbaví Evropu nevyzpytatelného diktátora.
Problém tkví v tom, že Lukašenko se ani nenasnídá bez svolení Kremlu. A je to právě autoritářské Rusko, které izolovaného Lukašenka výměnou za bezvýhradnou loajalitu podporuje. Kreml si teď užívá potměšilých útoků na Evropu, již obviňuje z týrání migrantů, ačkoli je na mrazivou hranici dopravil jeho běloruský vazal. Ano, ruským pohledem rovněž prosté, efektivní, cynické. A vlastně i mocensky pochopitelné. I v tomto případě je ale třeba jasně říci – Rusko není přítelem Evropské unie. Je jejím strategickým rivalem. Unii přeje slabost, ba zánik. A podle toho je s ním třeba jednat.
V nezáviděníhodné situaci se ocitlo Polsko. Čelí výjimečně nelidskému útoku, protože municí jsou lidské bytosti. Místo bomb na Varšavu dopadají záběry apatických dětí, které v nehostinných lesích umírají hlady a zimou. Jistě, bezcitní, povýšeně rasističtí mudrlanti ze svých vyhřátých obýváků moralizují o odpovědnosti rodičů a zlovolnosti uprchlíků. Ti, kteří nerezignovali na soucit, ale vidí zoufalství dospělých a bolest dětí.
Varšava má na výběr.
Buď se mentálně zařadí do Evropy a migranty přijme. Třeba jen v prozatímních táborech, kde je armáda zahřeje a nasytí. Patrně nikdo nečeká, že Poláci budou nově příchozí nadšeně vítat, ba bezhlavě integrovat do vlastní společnosti. V tuto chvíli jde skutečně jen a pouze o záchranu jiných lidských bytostí v nouzi. „Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych jej spasil,“ říká Ježíš, jehož mají současní polští konzervativní lídři plná ústa.
Jistě, Polsko také může konstatovat, že nebude vyjednávat s běloruskými teroristy, kteří proti jeho hranici vysílají malé Iráčany jako mediální granáty. Pak se ale Varšava zařadí po bok ruských a běloruských vládců, pro které nemá lidský život větší cenu než dobře promazaný kalašnikov.
