Článek
Česko míří prozatím do jakési polovičaté karantény, ale na obzoru visí ještě temnější mračna. Navzdory řádově horším covidovým datům a řádově horší situaci v českém zdravotnictví zatím není přímo na stole úplný lockdown jako na jaře. I když nereálná představa už to taky není. Nervozita a výhrůžky premiéra Babiše, že pokud Češi nebudou dodržovat vládní opatření, přistoupí vláda k úplnému uzavření republiky, jasně naznačují, že Česko a jeho ekonomika musejí v příštích dnech počítat v podstatě s čímkoli.
Babišova rétorika jednoznačně přesunula vinu za neblahou epidemickou situaci na občany a jeho vzkaz zní – jestli bude lockdown, můžete si za to sami.
Zatím se ale vláda pořád tváří, že jí na boj s koronavirem stačí tvrdá, ale pořád spíše dílčí opatření.
Pro české podnikatele to ale není zase o tolik lepší zpráva. Nařízená zavíračka v osm večer a silná omezení provozu v restauracích během „povolených“ hodin uštědří děsivou ránu gastronomické branži, která se dodnes nevzpamatovala z jarního zákazu provozu. Ani hotely se nemusejí z nařízení vlády zavírat, jenom do nich kvůli koronavirové situaci v Česku nikdo nejezdí. Bazény, fitness centra a vnitřní sportoviště mají přinejmenším na 14 dní utrum úplně. Stejně jako muzea, galerie a historické památky. Nejrůznější podnikatelé navázaní na tento segment sice nemají zavřeno z rozkazu vlády, ale lehká doba je nečeká.
Stručně řečeno postižený český byznys se rozdělil na dvě části. Tu první čeká tvrdý lockdown z vůle vlády už teď. To bude nepochybně kruté a bolestivé, na druhé straně podnikatelé v těchto branžích alespoň vědí už dnes, na čem jsou. Vláda rozhoduje v nouzovém stavu, takže podnikatelům, jimž vláda zakáže činnost, náleží ze zákona kompenzace. Ano, je pravděpodobné, že přijde pozdě. Minimálně dva týdny budou firmy nuceny žít z rezerv, pokud je mají, anebo z provozních úvěrů, pokud je dostanou. Pokud neklapne ani jedno, bude jim 14 dní na úplné vykrvácení bohatě stačit.
Ještě krutější je ale osud druhé části firem v čele s hotely a restauracemi. Ty vláda buď jen omezuje (jako přikázanou otvírací dobou), anebo je nechává být, ale zároveň nepřímé dopady vládních opatření i koronavirová situace jako celek způsobují, že se tyto firmy budou pomalu dusit ve vlastní šťávě. S čerstvě předestřenou vyhlídkou na úplné zavření, které ale také třeba nemusí přijít, prostě podle toho, jak se vládě bude chtít, anebo – Babišovou optikou – jak moc budou občané zlobit.
Jak moc a jak rychle bude vláda ochotná kompenzovat ztráty restaurací, když je přece nezavřela? Jak moc se vládě bude chtít zachraňovat hotely, když jim vlastně nic nezakázala, jen její liknavost v boji s epidemií způsobila, že zahraniční klientela má fakticky zavřené české hranice? Jak moc bude vládu zajímat osud služeb umístěných v administrativních a kancelářských čtvrtích měst poté, co ministr zdravotnictví důrazně doporučil firmám přejít v maximální možné míře na home office?
Na tyto otázky dnes podnikatelé neznají odpovědi, zato o tom, co se na ně řítí za průšvih, si asi umějí udělat dost solidní představu. Nejistota je v byznysu jedním z nejhorších škůdců a ministři ji českému byznysu servírují přímo koňskou dávku.
Nejde o to, kritizovat přijímaná opatření. Snaha dostat epidemii pod kontrolu je zcela klíčová ze zdravotního, ale i makroekonomického pohledu. Ekonomové z institutu CERGE, kteří rizika koronaviru zdaleka nebagatelizují, dokonce dospěli k závěru, že krátkodobá tvrdá a účinná protiepidemická opatření včetně ostrého lockdownu jarního typu vycházejí pro ekonomiku snesitelněji než marné protahování opatření méně tvrdých, ale méně účinných.
Jestliže ministr zdravotnictví Prymula se svým týmem dospěl k závěru, že tento „poloviční“ lockdown v příštích 14 dnech pomůže s vývojem epidemie pohnout správným směrem, zřejmě nezbývá než mu věřit a zařídit se podle toho. I tak by ale informaci o těchto opatřeních měla provázet (nikoli se zpožděním následovat) také informace o možnostech a vyhlídkách náhrady způsobených škod. Asi není potřeba dodávat, že tato pomoc by měla být maximálně pružná a rychlá, pokud má vůbec najít své adresáty jinde než na úřadech práce.
Páteční ujištění premiéra Babiše, že „ministr Havlíček na tom pracuje“, je docela málo. Kompenzace už nemají být plošné jako na jaře, ale prý „cílené“. Co to ale znamená, jakou byrokracií bude žádost o kompenzaci obtěžkaná, to si můžeme jen domýšlet.
Pokud vláda nechá firmy, které bezprostředně nezavře, pomalu udusit, aby si pak nad jejich osudem umyla ruce, protože jim přece nic, nebo skoro nic nezakázala, dočká se nejen skokového nárůstu nezaměstnanosti, ale především obří vlny podnikatelské deziluze. Už dnes vyžaduje start podnikání v Česku dobrodružnou povahu. Zmítání byznysu v chaotických vládních opatřeních atraktivitu pozvánky mezi podnikatele rozhodně nezvyšuje.
Trh je jistě neúprosná síla, která za sebou nechává padlé, aby pomohla vyrůst novým a lepším, ale zájmem státu by mělo být, aby se to dělo alespoň při minimální míře kontroly. Celé podnikatelské prostředí je v Česku nastavené tak, že stát stojí firmám za zády 24 hodin denně, kouká jim pod ruce, aby náhodou o něco nepřišel, a dožaduje se mnoha byrokratických povinností. V takové situaci mu ale vzniká i morální povinnost starat se – alespoň trochu – také ve chvílích, kdy jde do tuhého. Zvláště když se politici skoro všech barev zaklínají výroky o nepostradatelnosti malého a středního byznysu.
Tuhle pomocnou ruku zatím vláda ve druhé vlně podnikatelům dluží.
