Článek
Mám svoje čísla, tvrdil několikrát Andrej Babiš, když se snažil vysvětlit, že panika kvůli rostoucímu počtu pozitivně testovaných na koronavirus je zbytečná. A že v boji s nákazou stále patříme k evropským premiantům, byť si to už dnes nemyslí prakticky nikdo. Vlastně asi vůbec nikdo.
Avšak pravda je taková, že čísla často určují obraz reality. A vidíme na nich i dynamiku událostí. Čísla mohou růst, nebo klesat, někdy mohou růst rychleji, anebo pomaleji, z čísel se toho dá zjistit hodně. A když máme hodně čísel v dostatečně dlouhé časové řadě, můžeme se pokusit i modelovat, jak se budou vyvíjet v budoucnosti. Matematika si s tím ví rady.
Problém je v něčem jiném. Ano, tušíte správně. Jaká čísla vybrat? A tím jsme u premiérova chlácholení. Andrej Babiš má samozřejmě pravdu v tom, že například v absolutním počtu těch, kteří na covid či s covidem zemřeli, stále paříme k nejlepším na světě.
Jenže absolutní čísla jsou v situaci, která se dramaticky mění, prakticky k ničemu. Potřebujeme čísla aktuální, klidně dílčí, a hlavně potřebujeme vědět, jak se mění. Pak můžeme odhadnout trendy. Ale problém zůstává: jaká čísla vybrat?
V pandemii jsou všechna čísla trochu cinknutá. Navíc každé jinak. Nejvíc jsme si oblíbili denní přírůstky pozitivně testovaných lidí. To je jasné, nezpochybnitelné číslo: a v posledních dnech to bylo právě toto číslo, které nás vyvedlo z klidu bezmála do stavu počínající paniky.
Jenže… jistě tušíte, jaké výhrady přijdou. Přírůstek pozitivně testovaných záleží na počtu provedených testů – na to přišel i Donald Trump, vzpomeňme si! A tak je možná lepší uvádět podíl pozitivně testovaných na celkovém počtu testovaných. Ale opravdu je? Tam je zase jiná zrada. Tohle číslo se mění podle toho, jaká je skladba lidí, kteří na testy jdou, jak je testování komfortní, případně kdy a za jakých podmínek je třeba si test platit.
Na jaře bylo velmi populární číslo R0, které uvádí, kolik lidí jeden nakažený člověk dále nakazí. Matematika je jednoduchá: když je číslo menší než 1, je to dobré, když je vyšší, je výsledkem exponenciální růst. V poslední době ale o R0 moc neslyšíme. Je to škoda, zároveň však platí, že metodika jeho vypočítávání je pro mnoho lidí nejasná, a tudíž nepřesvědčivá.
Ano, chybí nám jedno číslo, které by – třeba jako v ekonomice HDP nebo na tělocviku tělesná výška – jasně říkalo, jak na tom jsme. Bohužel, nemáme ho k dispozici. Na druhou stranu platí něco, čemu ekonomové říkají Goodhartův zákon.
Zjednodušeně řečeno: když se nějaké číslo stane měřítkem úspěchu, tak platí, že jím brzo být přestane. Neboli že budeme vše podřizovat tomu, aby to naše číslo dobře vyšlo, a najdeme způsoby, jak to zařídit. Ale zároveň onen údaj přestane objektivně vypovídat o tom, jak jsme dobří.
Poslední dva dny jsem se lidí různých profesí včetně několika lékařů a dvou epidemiologů ptal na to, jakou metriku považují za nejdůležitější oni. Co máme sledovat? Z čeho poznáme, že se situace zhoršuje, nebo zlepšuje?
Odpovědi byly různé a skoro každá obsahovala nějaké „ale“. To hlavní „ale“ spočívá v tom, že sledování vývoje nákazy je strašně neintuitivní, protože naším nepřítelem je čas. Čísla nám vlastně neříkají, co máme udělat teď, ale co jsme měli udělat v minulosti. Konkrétně třeba před pěti dny, když se bavíme o lidech s případnými symptomy. Nebo před dvěma týdny, pokud dojde k hospitalizaci.
Nejzajímavější odpověď jsem nakonec nedostal od nikoho s akademickými tituly, ale od člověka, který už několik let žije a pracuje v Asii. Povídali jsme si online přes půl zeměkoule. A on řekl: „Na všechna čísla se vykašli. Jen tě budou znervózňovat. A jestli nějaké číslo mít musíš, pak je to tvoje teplota. Každé ráno si změř teplotu, a když ji budeš mít zvýšenou, zůstaň doma.“
Nejsem expert, ale zdá se mi to jednoduché. V obou smyslech slova: teplotu si dnes můžeme změřit za pár vteřin. A je to číslo, které mluví jasně: když je vysoké, není něco v pořádku. To nejmenší, co můžeme udělat, je zůstat doma.
V Číně i okolních zemích je to základní věc, která běží od počátku pandemie. Bez přestávky. Někde jsem četl, že Číňan žijící ve velkém městě a chodící do práce se svou teplotu dozví pětkrát až desetkrát denně.
My jsme nainstalovali termokamery na jaře v řadě institucí, státních i soukromých. Přes léto skoro všude zmizely. Teď se vracejí. Ale vlastní teplota je údaj, který můžeme zjistit všichni. A jemuž – na rozdíl od všech koeficientů, grafů a tabulek – bezpečně rozumíme.
Neříkám, že tím otočíme trendy. Ale je to jedna z těch drobných, málo sexy věcí, které nám zaberou minimálně času i energie a které můžou mít v důsledku velký dopad. A co vy? Už jste si dneska vyhledali, kolik se včera udělalo testů, kolik z nich je pozitivních a co všechno k tomu řekli Babiš nebo Vojtěch?
No a teď pravdu. Víte, jakou zrovna teď máte teplotu?
