Článek
Je to docela příznačné. „Zákon o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice“ začne platit o rok později, než původně měl. Vždyť v mnoha evropských i mimoevropských zemích by mohli vyprávět o tom, že cokoli se týká jaderné energie, nelze stihnout podle původních plánů.
Opozice si urputnými obstrukcemi vymohla příslib, že se v zákoně objeví jasná bezpečnostní pojistka, která zabrání ruským a čínským firmám v účasti na případné stavbě dalšího dukovanského jaderného bloku.
Ze všeobecného jásotu nad málo vídaným konkrétním výsledkem jednání vlády a opozice a nad snížením některých geopolitických rizik by ovšem neměl vzniknout dojem, že jsme se nějak přiblížili k řešení problémů české energetiky. To se totiž nestalo ani náhodou. Zlí jazykové by možná dokonce řekli, že je to naopak.
Pokud vydrží všechny dohody, dojde k pochopitelnému a správnému vyšachování nepřátelských despocií z možné účasti v dukovanském tendru. (Nechme stranou skutečnosti, že dokud není výběrové řízení vyhlášené a smlouvy podepsané, může se stát úplně cokoli.) To je sice rozumný krok z hlediska politického a bezpečnostního, ale zcela nulový krok z hlediska energetického a ekonomického. Stručně řečeno, na bizarnosti celé hry na dukovanský tendr se nezměnilo nic.
První absurditou je, že zákon s dlouhým názvem, který se zaštiťuje „nízkouhlíkovou energetikou“, si zcela právem vysloužil zkratku „lex Dukovany“. Definuje totiž nízkouhlíkovou výrobnu jako „výrobnu elektřiny na území České republiky s jaderným reaktorem o minimálním elektrickém výkonu 100 MW“. Česko tím vysílá zejména do zahraničí celkem smutný signál, že jiný nízkouhlíkový zdroj než jádro nezná – což je v Evropě postoj značně neobvyklý. Schválení zákona přitom pravděpodobnost výstavby nového jaderného zdroje – už tak dost nízkou – spíš ještě dále snižuje. S Rosatomem vypadává z budoucího tendru zcela kromě bezpečnostního rizika také jasný favorit.
Podle mnoha kritiků ušil ČEZ technické požadavky na reaktor o výkonu do 1200 MW Rusům přímo na míru. Rosatom umí a staví přesně takové reaktory, zatímco Korejci a Francouzi budou muset redesignovat své silnější zdroje, jejichž slabší verze dosud nikde nefungují a postrádají potřebné licence. Americký Westinghouse má v nabídce i na referenčních stavbách 1000megawattové reaktory, ale také jde o firmu, která se plácá v ošklivých finančních potížích a nedávno prošla bankrotem. A to je ze současné nabídky všechno.
Oslavovaný a složitě prosazený zákon neřeší ani rentabilitu jaderného projektu, ani dopady na ceny elektřiny pro spotřebitele, protože strop na výkupní cenu z nového zdroje se do normy nepodařilo prosadit. Takže pokud by se jaderný projekt kvůli situaci na trhu s elektřinou propadl do finančních pekel, koncové zákazníky stáhne v plné míře s sebou.
Nijak se zákonem neposunul ani dosavadní nerealistický odhad ceny celého jaderného bloku. Vláda už sice nepracuje se zcela pohádkovou variantou 140 až 160 miliard korun obsaženou mimo jiné v Národním investičním plánu. Ale i současný 200miliardový odhad je zřejmě dost optimistický. Podle energetického experta a minoritního akcionáře ČEZ Michala Šnobra je potřeba počítat s pěti- až šestinásobnou cenou oproti období dokončení jaderné elektrárny Temelín v roce 2003. To by vycházelo zhruba na 250 až 300 miliard korun, což odpovídá i odhadům takříkajíc „z druhé strany“, tedy od ekologických neziskových organizací.
Veřejné mínění je ovlivněno vítězstvím z roku 2003, kdy jsme si navzdory Rakousku a Německu prosadili dostavbu Temelína. To je nepochybně technologicky, technicky i finančně obrovský úspěch.
Když v Praze nedávno vystupoval profesor energetické politiky z londýnské univerzity v Greenwich Stephen Thomas, spočítal, že u čtyř evropských jaderných projektů, jež jsou vesměs stíhány krutými potížemi a zpožděními, vychází cena elektrárny v průměru na 7200 eur za kilowatt výkonu. Také tímto přepočtem by se cena dukovanského 1200megawattového bloku blížila 250 miliardám korun.
Namísto jásotu nad tím, jak jsme vyzráli na bezpečnostní rizika, by bylo načase nechat dukovanský projekt důstojně zhynout a věnovat energii a peníze, které se točí kolem přípravy fakticky beznadějného tendru, na věci, které by českou energetiku skutečně nasměrovaly k nízkouhlíkové budoucnosti.
Začít by se dalo aktualizací osm let staré Státní energetické koncepce s ohledem na rozvoj obnovitelných a záložních zdrojů, vyjasněním kompenzačních programů spojených s odchodem od uhlí nebo masivními investicemi do výzkumu menších a flexibilnějších modulárních reaktorů, když už jsme těmi nenapravitelnými milovníky jádra.
Vlastně skoro cokoli se jeví jako rozumnější postup než předstírat pokračování tendru ušitého na míru uchazeči, kterého jsme mezitím vyhodili. Bohužel nadšení mamutím dukovanským reaktorem na české politické scéně nebere konce. A nejde jen o vládní koalici odhodlanou hrát před Pražským hradem nukleární divadlo do roztrhání těla. Lex Dukovany prošel velmi širokou hlasovací koalicí.
Dukovanský tendr přitom zabírá v české energetické debatě mnohem víc místa, než by si vzhledem ke své bídné životaschopnosti zasloužil. Po nynější bezpečnostní aktualizaci celé debaty nazrál čas tuhle překážku z cesty za budoucí českou energetikou definitivně odstranit.
