Článek
Víte, kdo je Christine Jardineová? Je to poslankyně a také ministryně financí ve stínovém kabinetu britských liberálních demokratů. To je strana, u níž je jen malá pravděpodobnost, že by se její představitelé stávali členy britské vlády. Kdybychom předstírali, že neexistovalo období let 2010 až 2015, mohli bychom rovnou napsat, že je jejich účast ve vládě prakticky vyloučena.
Přesto mají liberální demokraté už od šedesátých let potřebu a nutkání stavět pro každé volební období stínový kabinet, říkají mu „frontbench team“. V tom současném je 11 lidí, z nichž každý má na starosti tři čtyři oblasti, jakési širší ministerské resorty. Zmíněná Jardineová je kromě financí též mluvčí pro otázky brexitu a mezinárodního obchodu.
Pak je tu samozřejmě „shadow cabinet“ britských labouristů vedený Keirem Starmerem a čítající ke stovce lidí s úzkým zaměřením, z nichž lze po převzetí moci vytáhnout nejen šéfy jednotlivých resortů, ale i jejich nejbližší spolupracovníky.
Nejde ale jen o britskou tradici. „Schattenkabinet“ složený z opozičních adeptů alespoň na klíčové posty najdeme v Německu, vlastní „tieňovú vládu“ představil v roce 2017 na Slovensku Igor Matovič.
V Česku bohužel tento způsob opoziční práce fakticky uhynul. Jeho velkým proponentem býval Mirek Topolánek, který měl k britským konzervativcům vřelý vztah a některé prvky jejich politiky se snažil aplikovat i v ODS. Včetně pečlivé opoziční práce, která se vyznačuje propracovaným programem a zřetelnou skupinou lidí, kteří jej prezentují voličům.
Tak se v roce 2004 zrodila Modrá kniha, dodnes asi formálně nejpropracovanější opoziční program pro řadu oblastí od důchodů přes zdravotnictví a zaměstnanost až po zemědělství. Každá z kapitol měla svého garanta, který svou oblast detailně znal a netajil se ambicí převzít po volbách příslušný resort.
Jistě, šlo by namítnout, že to po volbách v roce 2006 dopadlo všelijak, na ministerstvu financí se například na chvíli objevil Vlastimil Tlustý a do téhle doby se datuje mnoho dalších nepříjemností v čele se solárním boomem a přeběhlíky. Ale to nic nemění na tom, že Topolánkova opoziční příprava a práce se stínovou vládou byla precizní a je dobré si uvědomit, že ODS získala v těchto volbách tolik hlasů jako žádná česká strana předtím ani potom.
Přesto stínové vlády začaly hynout na úbytě. Bohuslav Sobotka ještě nějakou sestavil po volbách v roce 2010, aby ostřeloval vládu Petra Nečase. Tu nakonec odstřelilo něco úplně jiného, a když byl do čela zdecimované ODS v roce 2014 zvolen Petr Fiala, vytkl si jako jeden ze zásadních cílů vytvořit stínovou vládu. „Chci ještě vést určité konzultace, ale jsem přesvědčen, že veřejnosti představíme takovou stínovou vládu, kde budou i renomovaní ekonomičtí experti, a že se vrátíme k tomu, co bylo pro ODS typické – že byla mimořádně kompetentní právě v ekonomických otázkách,“ prohlašoval čerstvě zvolený šéf ODS Fiala.
Po sedmi letech je třeba konstatovat, že žádná stínová vláda nevznikla. Vznikly „odborné týmy“, v nichž je odpovědnost za prezentaci programu rozptýlena mezi několik lidí, mezi nimiž budoucí ministr být může, ale taky nemusí. Jinak pokud jde o druhou Fialovu prioritu, tak o mimořádné ekonomické kompetenci ODS je třeba mít vážné pochyby nejpozději od její spoluúčasti na počinu, který vstoupil do dějin hospodářského šílenství pod názvem „zrušení superhrubé mzdy“.
Jedinou stranou, která se v Česku dlouhodobě a důsledně drží konceptu stínové vlády, jsou trochu překvapivě komunisté. Jejich stínový kabinet je navíc velmi stabilní, takže třeba Soňa Marková je už dlouhá léta stínovou šéfkou zdravotnictví, ačkoli mezitím přišla o poslanecký mandát.
Jinak se touto prací už nikdo neobtěžuje, což platí nejen o jednotlivých stranách, ale také o obou opozičních koalicích. V nich je to taky samý „tým“ a „odborník“, ale najít někoho s jasným drajvem a ambicí převzít konkrétní resort, na to abyste si brali lupu. Natož aby k těmto ambicím měl oficiální koaliční požehnání.
Ve vztahu k voličům mají přitom stínové vlády jen samé výhody. I když půdorys skutečné vlády samozřejmě nebude po volbách přesně odpovídat tomu stínovému, hlas pro stranu se stínovým kabinetem je pořád o poznání informovanější volbou než hlas pro program bez nositele. Je důležité znát nejen lídra s premiérskou ambicí, ale také vědět, kdo chce být ministrem financí, průmyslu, školství, práce…
Chorobnou představu, že rozdělování ministerstev je odpudivým bojem o koryta, který voliči nechtějí vidět, rozvinul k dokonalosti Andrej Babiš. Jeho vizí bylo, že s otravnou suitou nohsledů projde těmi „politickými“ volbami, ale vládnout pak už budou pod jeho vedením samí experti a odborníci – Ťok, Schillerová, Havlíček, Kremlík, ministři zdravotnictví a další, které Babiš tahal z klobouku, aniž by je někdy někdo někam volil.
A nejde jen o hnutí ANO. Kdyby Petr Krčál býval šel za ČSSD hrdě do voleb jako stínový ministr práce, možná by se na jeho plagiátorské potíže přišlo mnohem dřív a on i strana si mohli ušetřit ostudu s dvoutýdenním ministrováním.
Tohle odtržení volebního a sněmovního politického života, jímž se pohrdá, od vládnutí, které je vydáváno za jediné skutečné „makání“, je extrémně nezdravé, ale bohužel také velmi módní. Přitom znepřehledňuje situaci. Volič má ve sněmovních volbách rozhodovat o obou těchto mocenských složkách – o jedné přímo a o druhé nepřímo. Pokud se volba koná s vyhlídkou, že vítěz voleb odkudsi vytahá dosud zcela neznámé „experty“, jde o volbu netransparentní a neinformovanou.
Přesto když se novináři pídí u opozičních stran po jménech, která by mohla nahradit stávající vládní sestavu, narážejí na neochotu a rozpaky. Naposledy se to stalo kolegům v E15. Když list zveřejnil tabulku s možnými opozičními adepty na ministerská křesla, dostalo se mu od expředsedy lidovců Pavla Bělobrádka na sociálních sítích obvinění ze spekulací a „věštění“. Na zveřejňování jmen je podle Bělobrádka „brzo“ a jde o věc „povolebního vyjednávání“.
Tak to ale přece vůbec být nemá. Stranické aparáty mají mít sílu generovat a vychovat ambiciózní politiky schopné prodat voličům svůj program a toužící převzít resort a vtisknout mu svou představu. V ideálním případě má být o vládní sestavě plus minus jasno pár hodin po volbách čistě podle toho, které strany uspěly a jaké lidi na ministerstva nabízely. Místo toho republika týdny po volbách s děsem v očích vyčkává, kdo odkud vyloví jakého „nadstranického experta“.
České politice prostě chybějí stínové vlády. Dlouho bylo možné to svádět na programovou vyprahlost hlavních politických proudů – bez programu nebo se špatnými náhražkami samozřejmě nedává stínový kabinet smysl. Ale se současným nástupem obou opozičních koalic se zdá, že žánr politického programu prožívá renesanci. A třeba se nakonec v tomto směru pochlapí i další silní hráči. Když budou mít programy namísto rozplizlých „týmů“ i jasnou skupinu nositelů, může být letos volba nejen jako vždycky velmi důležitá, ale také přehlednější a předvídatelnější než jindy.
