Článek
Tragédie – jako ta v ostravské fakultní nemocnici – mívají v posledních letech bohužel ještě jeden rozměr. Vzápětí po nich se dozvídáme něco nehezkého o uživatelích sociálních sítí. O některých, ne všech uživatelích, pochopitelně.
Policie v úterý tweetovala: „Žádáme veřejnost a média, aby s ohledem na pozůstalé neprodleně přestaly s šířením jakýchkoliv obrazových materiálů z místa tragédie, na kterých jsou zachycené oběti. Děkujeme za pochopení.“ A také: „Děkujeme všem správcům účtů na sociálních sítích, kteří pružně a rychle mažou na svých účtech fotografie obětí z ostravské nemocnice. Děkujeme hlavně za pozůstalé.“
Chcete ještě nějaký důkaz, že „vymknuta ze svých kloubů doba šílí“?
Policie se kromě chytání zločinců ještě online pokouší umravňovat, vychovávat obyvatelstvo. Přibrala si takový „vedlejšák“. V dané chvíli je to samozřejmě úplně v pořádku. Ale v popisu práce to policie nemá. Takže kdo?
Kdo lidem poradí, aby se v takový okamžik chovali důstojně, a ne nevkusně, jako hyeny? Že to nevědí, necítí a musí jim to připomínat Policie České republiky, je absurdní.
Respektive – je to beznadějně pozdě.
Sociální sítě stimulují i některé špatné stránky našich povah, neblahé sklony a instinkty. Patří k nim hypertrofovaná zvědavost nebo vzrušení z pocitu „prolamování tabu“. Právě v šokujících momentech, zvlášť když je k dispozici šokující materiál, se dostávají ke slovu.
Pud sdílet se pak stává neovladatelným. Položit si otázku „a není mi to blbé?“ nějak nebyl čas.
Jiným úkazem ze sociální laboratoře je „potěšení z rozsudku“. Fenomén lidské povahy, který filozof Elias Canetti rozpoznal a popsal už několik desetiletí před vynálezem internetu a Facebooku.
Touha soudit jiné lidi, jevy, události je hlubokou součástí psychiky – ale skutečného naplnění, o jakém se předkům ani nesnilo, došla až na sociálních sítích. Soudy a palce nahoru a dolů prší kosmickou rychlostí.
A tak se o muži, kterého policie na několik desítek minut omylem označila za hledaného podezřelého, ihned psalo: „Psychopat už od pohledu. Okamžitě tu zrůdu zastřelit.“ „Ten pohled mluví sám za sebe. Pojďme ho najít v ulicích sami.“ „Je třeba obnovit trest smrti.“
Ještě jednou: Ten údajný „psychopat už od pohledu“ neměl, jak se záhy ukázalo, s vraždami naprosto nic společného.
Pro osobní zadostiučinění, jak si všiml Canetti hluboko ve 20. století, je důležité pronášet své soudy rychle a absolutně: „Soud je soudem jen tehdy, když je vysloven s téměř nepřirozenou jistotou. Nezná slitování, ale ani opatrnost. Je hned po ruce; jeho povaze je nejpřiměřenější, když se vysloví bez přemýšlení.“
Situace, kdy kolují první syrové informace a údajná fotografie vraha, představuje pro takové lidské sklony skoro ideální prostředí. Zapojit se může každý.
S hbitými sociálními sítěmi v rukou dostáváme obtížný protiúkol: umět se také držet zpátky, počítat napřed alespoň do pěti.
