Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
V sousedním Německu sociální demokraté vyhráli volby, v Rakousku jsou nejsilnější opoziční stranou. V Berlíně mají primátora 20 let, ve Vídni už 76. Česká strana sociálně demokratická se naproti tomu před třemi lety vykutálela ze zastupitelstva hlavního města Prahy a minulý víkend i ze Sněmovny. V té ve čtvrtém volebním období po sobě nezasednou ani Zelení, kteří jsou v Rakousku vládní stranou a v Německu nejspíš brzy budou také. Piráti se propadli na čtyři mandáty.
Všechno, co jde aspoň s přimhouřenýma očima prohlásit za progresivní levici, mizí z české politické scény. To pochopitelně pomáhá na svět spoustě úvah, co tu může progresivní levice dělat jinak a líp. Tohle ale není další z nich. Myslím totiž, že nemůže dělat skoro nic.
Nejdřív si uděláme pořádek v pojmech na dvou konkrétních a aktuálních tématech. Levice chce aktivní politiku bydlení: stavět obecní byty, pomáhat lidem bez domova zpátky do života, chránit nájemníky, omezovat spekulace. Progresivisté chtějí manželství pro všechny.
Takto definovaná levice i pokrokáři byli ve Sněmovně dlouhodobě v menšině. Menšinou v menšině pak byli poslanci a poslankyně, kteří byli levicoví a zároveň progresivní. Příští čtyři roky jich bude mezi celkovými dvěma stovkami něco mezi nulou a deseti – podle toho, jak progresivně se vybarví část Starostů a jestli Piráty případná vládní účast neposune víc doprava.
Pohled na nesrovnatelné úspěchy progresivní levice v sousedních zemích volá po napodobování. Nakonec nejen v zájmu samotných progresivních levicových voličů. Liberálně naladění pravičáci by nejspíš byli vděční za levici, která je míň Marta Semelová a víc HateFree. Jenže pokud se teď jako recept na cestu k takové parlamentní levici nejčastěji zmiňuje obroda ČSSD nebo povstání Zelených z 0,99procentního popela, je otcem myšlenky jen přání.
ČSSD byla naposled (není to zas tak dávno) silná jako strana strýců, kteří byli všechno, jenom ne moderní levičáci: Michala Haška, Jiřího Zimoly nebo Romana Onderky. Zelení se svojí jediné účasti ve Sněmovně dočkali před 15 lety ve své nelevicové bursíkovské inkarnaci. V lokální politice jsou jejich kandidátky nápadně často silné tam, kde celostátní zelenou značku vyměňují za místní brand: Žižkov (nejen) sobě v Praze, Tři oříšky pro Lískovec v Brně.
České progresivní levici chybí i po 30 letech demokracie úspěch, který by dokazoval, že český volič stojí o něco, co se za progresivní levici sebevědomě označuje. Zdá se, že to letos vycítili i Piráti, kteří v září spálili obrovské množství energie a mediálního prostoru vysvětlováním, že nic takového nejsou. Části jejich příznivců z toho bylo trapno, ale z pohledu Pirátů to dávalo smysl. Jednak k nim z nějakého důvodu podalo přihlášku dost lidí, kteří by jinak klidně zapadali do ODS (viz brněnské zastupitele). A jednak jsou tu historické důvody, proč se do vylidněného chlívečku v levé dolní části politického kompasu nehrnout.
Za prvé – progresivní levice je nechtěné zboží i v dalších třech státech Visegrádské čtyřky. Dílem za to může zdiskreditování levicových ideálů totalitními režimy. Dílem to, že ti, kteří v nich teď drží politickou a mediální moc, cílevědomě a zručně vyvolávají odpor k progresivním postojům. Tím se V4 liší od Rakouska a přinejmenším západní části Německa.
Za druhé – Česko se v jedné podstatné věci liší i od V4. Máme relativně progresivní postavy na pravici. Začalo to už v devadesátých letech Pavlem Bémem a jeho liberálním pohledem na drogovou problematiku. Ten pohled není v ODS ojedinělý: její poslední vláda prosadila legalizaci léčebného konopí (Slovensko a Maďarsko na ni stále čekají) a část jejích poslanců letos podpořila pirátský návrh dekriminalizace drobných pěstitelů. Současná šéfka TOP 09 podporuje manželství pro všechny podobně jako plzeňský lídr ODS.
K tomu jen relativně málo českých konzervativních poslanců a poslankyň funguje v módu náboženských fanatiků, jaké známe ze Slovenska nebo Polska. Z poslaneckých blogů se zdá, že českým konzervativcům dělají větší starost bondovky než interrupce. To je na jednu stranu dobře, na druhou stranu to pochopitelně nezmobilizuje takové protikonzervativní hnutí, jaké zaplňuje polská náměstí.
Okopírovat úspěchy německých a rakouských sociálních demokratů a zelených je proto obtížné. Nejblíž byli Piráti, než se vmanévrovali do slepé uličky vysvětlováním, co všechno nejsou. Vycouvali z ní jako strana, která je pro progresivní levičáky moc napravo a pro zbytek elektorátu pořád zosobněním strašidla neomarxismu.
Změní to čas? Samo o sobě stěží, věková pyramida je neúprosná. V příštích dvou dekádách silné ročníky dozrají do předdůchodového, tedy typicky spíš konzervativnějšího věku, mladých voličů bude málo. A bůh ví, o jakou politiku vlastně budou stát.
Neznamená to, že je u nás progresivně levicový proud bez budoucnosti. Jen ji teď nemají přímo v rukou lidé z progresivní levice. Nejvíc se do té budoucnosti promítne, jak daleko od politického středu se bude pohybovat pořád ještě nečitelná nová vládní koalice.
V půlce volebního období muže mít Česko relativně zpátečnické vedení, které v boji proti homosexualismu a dalším ismům zapomene podobně jako Nečasova vláda na to, že nevládne Polákům, ale Čechům. V sociální politice může zase zahodit pragmatismus a škrtat, ať to stojí, co to stojí. To by potom bylo životadárné prostředí pro platformu, která by Spolu otloukala o hlavu letošní fráze o návratu na Západ.
Pravděpodobnější ale zatím je, že vláda čtyřkoalice nebo pětikoalice by mezi těmi našimi patřila k těm nejméně jestřábím. Za prvé se pravice mohla poučit ze svého krachu právě po Nečasově vládě. Za druhé zatímco v té seděl šéf bezpečnostní firmy a jeho vlčáci, nová koalice je přece jenom namíchaná s menší příměsí hnědé. Za třetí a hlavně: Nad každým rozhodnutím Petra Fialy bude přinejmenším v příštích měsících viset osudová otázka, jestli tím nekupuje Andreji Babišovi jízdenku na Hrad.
Právě prezidentská volba je mimochodem pro progresivní levici, která momentálně nemá co ztratit, skvělou příležitostí pro průzkum svých limitů a možností. Dvakrát ze dvou pokusů u nás uspěl původně kandidát mimoparlamentní strany. Už jen předvolební televizní debata s účastí někoho, kdo by se třeba nebál připomenout, že jsou takzvané no-go zóny v západních městech často čistější a bezpečnější než centra měst našich, by byla obohacující. Deset senátních podpisů by se pro takovou osobnost snad našlo. Ale slíbil jsem, že nebudu radit.
