Článek
Počátkem minulého roku, ještě když měl Andrej Babiš menšinovou jednobarevnou vládu ANO, jsem s premiérem jako reportér absolvoval jeho tour po regionech. Všude jako Ježíšek vyzýval místní politiky, starosty, hejtmany a představitele různých spolků, aby mu sepsali na papír, co by si přáli a nač potřebují peníze.
Sběru přáníček předseda vlády říkal vznosně „Národní investiční plán“ a vyvolal velká očekávání větami typu „my ty prachy ve finále seženeme, takže není na co čekat, začněte stavět“.
Z těch spanilých cest si nejčastěji vybavím scénu z března 2018 ve Zlíně, když Babiš stál po boku tamního hejtmana Čunka a začal vyjmenovávat, co všechno plánuje. Byla to taková ta klasická babišovská řeč od Šumavy k Tatrám, ani začátek, ani konec, prostě říkal, co ho zrovna napadlo.
Tohle je jen část jako ukázka dlouhé citace:
„Milan Hnilička má na stole 17 zimních stadionů, máme Harrachov, možno i ta rychlodráha pro Martinu Sáblíkovou. Otec Ester Ledecké mluvil o komplexu v Německu, kde vlastně lyžují slalom celý rok… Plus domovy seniorů. A nemluvím o obchvatech, dálnicích, rychlovlaky. Takže to kdybychom všechno dali na papír… nebo školy a školky. Obnova kulturních památek, taky by jsme chtěli. A tak dále. A samozřejmě taky na zelené louce. V Praze nemáme koncertní síň. Knihovny… prostě všechny investice… A bydlení jsem zapomněl. Nejsou byty, samozřejmě. A investice do nemocnic, ty jsou taky potřebné…“
Jiří Čunek, jinak docela Babišův zastánce, nejprve s údivem sledoval nekonečný monolog, pak mu cukaly koutky – a nakonec se jen obtížně držel, aby nevybuchl smíchy. V ten moment asi nejen on pochopil, že ze slibů nic nebude. A že národní investiční plán není žádným plánem, nýbrž jen seznamem zbožných přání.
Premiér Babiš tento seznam také dlouho tajil, asi aby ta ostuda nepraskla. Když ho po něm chtěli opoziční poslanci ve Sněmovně, mával vztekle jakousi brožurkou, aniž ji dal z ruky a komukoli ukázal. A že to je jeho nápad, oni že nemají žádné nápady a že to vypadá hezky, protože jsou tam i obrázky!
Později jsem se snažil obsah a celkový objem investic ve vládním plánu zjistit u ministryně místního rozvoje Kláry Dostálové. Tvářila se vážně a polohlasem mi sdělila: „Já když jsem se to číslo dozvěděla, také jsem šla do kolen a stále mám vyražený dech. Až pan premiér poprvé řekne to číslo, tak do kolen půjdeme všichni. Teď spíš přemýšlím o tom, jak ty investice uchopit a jak je řídit.“
Takže po pondělku už to tajné číslo známe i my všichni ostatní, protože kabinet v pondělí konečně schválil Národní investiční plán: Dělá to celkem osm bilionů a obsahuje víc než 20 tisíc projektů do roku 2050.
Ale myslím, že do kolen už kvůli tomu nepůjde nikdo, protože tomu nikdo moc vážně nevěří. Kdyby to byl skutečný plán, a nikoliv jen seznam přání, obsahoval by podrobněji priority, strategii a financování.
Podvedeni se musí cítit hlavně starostové a hejtmani, které Babišova vláda navštěvovala a vyzývala k investicím. Aby teď z plánu zjistili, že přednost mají velké stavby: tři čtvrtiny peněz jdou na dopravní infrastrukturu, přičemž peníze dostanou jen projekty za minimálně 50 milionů korun a u dopravních staveb 300 milionů korun.
Vrcholem všeho je, že investice mají být financovány i z nového fondu, kam mají „dobrovolně“ přispívat čtyři největší komerční banky. Skoro to vypadá jako výpalné – když nedáte, zvýšíme vám daně!
Pochvalme ale Andreje Babiše za snahu zkusit řídit a plánovat investice z veřejných peněz, protože ty se roky přizpůsobují čtyřletým volebním cyklům, cokoliv dál některé politiky moc nezajímá. Navíc peníze jako v guberniích často putují hlavně do regionů a obcí, kde mají na radnici stejné stranické tričko jako vláda. To platilo v každé éře.
Jenže Babišovi – slovy klasika – nejde věřit, že to se svou snahou myslí upřímně. Kolik toho před vstupem do politiky namluvil třeba jen o rychlovlacích, jak budou Česko brázdit minimálně rychlostí 300 kilometrů v hodině. Po šesti letech víme, že rychlovlaky jsou v nedohlednu, zato máme slevy na jízdné.
Byznysmen, jenž vlétl do politiky s ohromnou energií, jako kdyby cynicky zjistil, že pro příští volební výsledek je efektivnější rozdávat dárečky voličům, než investovat miliardy do nejisté budoucnosti.
