Článek
Situace se zdá být nadmíru výtečná. Zahrádky hospod a restaurací jsou plné lidí těšících se z návratu k normálnímu životu. Ministerstvo zdravotnictví rozpustilo mezioborovou skupinu expertů, protože v momentě, kdy epidemická čísla padají, po ní není politická poptávka.
Sociolog Daniel Prokop, který sleduje nálady v Česku po celou dobu pandemie, mi řekl zajímavou věc. Když jsme zhruba před rokem byli v podobné situaci a optimismus byl zesílený ještě tím, že první vlna nákazy v Česku fakticky žádnou vlnou nebyla, odpovídala většina respondentů ve výzkumech realisticky: že počítá s tím, že se na podzim pandemie vrátí a že ji vláda bude špatně zvládat.
Přesně to se stalo. Místo aby vláda připravila na podzim testování a začala připravovat vakcinaci (britský premiér najal šéfku očkovacího programu už loni v dubnu), poslal premiér obyvatelstvo k moři, sám jel taky a řekl, že druhá vlna možná ani nebude. A vyhlásil, že jsme „best in covid“. Jak to dopadlo, víme.
Dnes jsme samozřejmě v jiné situaci, ale úkoly vláda má. Tím hlavním je zmnohonásobit sekvenování viru, které odhaluje stávající i nové mutace. To je dnes největší nebezpečí, které by stát neměl podcenit. A zároveň má připravit strategii, jak bude postupovat, když se epidemická situace začne vinou mutací lokálně zhoršovat.
Právě teď, kdy je situace dobrá, by měl vzniknout přesný a podrobný plán, jak a podle kterých parametrů se případně bude rozhodovat o znovuzavedení vládních nařízení. Chápu, že je to psychologicky nepříjemné. Že když se konečně můžeme nadechnout, nemáme nejmenší chuť myslet na to, že by nás pandemie zase měla skřípnout.
Ale je to nutné. Čekal bych zároveň, že se opoziční politici nebudou pouze fotit s volebními hesly, ale budou iniciovat nějakou rámcovou, avšak závaznou dohodu s vládou, podle níž se bude postupovat, když se – nedej bože – pandemická vlna vrátí v době před volbami.
Měl by vzniknout přesný, nezpochybnitelný „jízdní řád“, co se v takovém případě stane. Loňský vládní populismus před krajskými a senátními volbami způsobil možná desítky tisíc zbytečných hospitalizací a úmrtí. To se může opakovat, byť si to nikdo nepřeje a ani se to teď nezdá pravděpodobné.
Nic z toho ovšem vládu evidentně nezajímá. Důkazem je i ukončení spolupráce s mezioborovou skupinou. Ministerstvo zdravotnictví přitom řídí člověk, který má za několik týdnů na krku víc skandálů než všichni jeho pandemičtí předchůdci dohromady. Ale to nikoho moc nevzrušuje, protože se teď zrovna stát veze na optické vlně úspěchu.
Tu pohání rozjeté očkování. Bez ironie je třeba uznat, že masové očkování ve velkých centrech je famózní sukces. Byl jsem se několikrát podívat ve vysočanském O2 Universu a ta věc by v podstatě nešla zorganizovat líp. Včetně estetické stránky věci, chování personálu a všeho okolo.
Je to i Babišův úspěch a je jedno, jestli se na něm nějak mikromanažersky podílel, anebo si ho jen přivlastnil. Jeho největší odpůrci na tenhle reparát samozřejmě neskočí, ale nějaké body na tom Andrej Babiš získá. Kamarád mi napsal, že si při očkování připadal jak ve finále amerického katastrofického filmu, který dopadne dobře.
Velká centra, nejen to vysočanské, dnes dokážou očkovat stejně efektivně, jako probíhala už před pár měsíci vakcinace v Izraeli, Británii a USA. Jde to rychle a zdánlivě bez problémů. Jenže v tom je zároveň i problém, přesněji řečeno v tuto chvíli zárodek problému. A tím je fixace na jedinou metriku, tedy počet naočkovaných. Kdykoli se komplexní problém začne řešit tím, že se vše řídí podle jednoho parametru, je skoro jisté, že to v nějaký moment přestane fungovat.
Dnešní strategie vlády je jasná: naočkovat všechny, kteří o to mají zájem. A to se taky děje. „Otevírání“ vakcinace pro stále mladší a mladší lidi je příjemné zejména pro vzdělanější, bohatší část populace, která se na vakcínu těší. Registruje se okamžitě, dojede do velkého centra a nakonec se po očkování ještě vyfotí na Facebook nebo Instagram. Pro vládu i pro ně win-win situace.
Jenže dnes se ukazuje, že je třeba naočkovat nejméně sedmdesát, ale spíš osmdesát procent populace, abychom si zajistili bezproblémový podzim. A takový podíl dnešní očkovací strategie ani náhodou nezajistí.
Předpokládejme, že podle výzkumů je v Česku asi 15 procent principiálních odpíračů očkování. Ty asi ani nemá cenu žádnou kampaní přesvědčovat. A bez nich se při budování kolektivní imunity můžeme obejít – ale za předpokladu, že se podaří naočkovat (skoro) všechny ostatní.
A pro dvacet až třicet procent lidí, kteří si očkováním nejsou jistí, určitě nebude stačit jen „otevřít termín“. To jsou lidé, kteří ve výzkumech uvádějí, že „váhají“ nebo jsou „nerozhodnutí“. Nejsou proti, ale nejsou ani pro.
Mnozí se smáli tomu, když starostové některých amerických měst nabídli lidem k očkování hamburger nebo hranolky zdarma. Ale studie ukazují, že právě taková „hloupost“ může být důvodem, proč se nechá naočkovat dalších pět, možná až deset procent populace. Ostatně to známe z marketingu – dárek za pár korun může hrát rozhodující roli při nákupu věci za desetitisíce. Mimochodem Bílý dům udělal domluvu s firmami Uber a Lyft, že budou zájemce vozit na očkování zdarma.
Část nerozhodnutých může přesvědčit i to, že jim vakcína zjednoduší život. Umožní snadněji cestovat, zbaví je povinnosti nosit roušku, otevře dveře na sport či za kulturou. Ale i tady vláda selhává, protože ukazuje, že dnes neumí s naočkovanými pracovat. Plně naočkovaní lidé mají v telefonu či na papíře jakýsi kód, ale nikdo ho neumí přečíst, ani zkontrolovat, a vlastně není vůbec jasné, k čemu je.
Mluví se o jakémsi mezinárodním očkovacím pasu, případně aplikaci pro chytré telefony, ale ukazuje se, že je to logistický i politický problém. V Česku čekáme na to, jestli to nějak nevymyslí „Evropa“. Ale pravděpodobně to vymyslí podobně dobře jako loni nákup vakcín.
Naočkovaní jsou už dnes ve výhodě, protože nemusejí mít testy ani potvrzení o prodělané nemoci, které se vyžadují například pro vstup do restaurace či v budoucnu na různé akce. Ale zároveň všichni zjišťujeme, že jde o povinnost formální, kterou ve skutečnosti nikdo nevymáhá ani nekontroluje. Utvrzují nás v tom i právníci a média.
Odložit očkování nejproblémovější části populace, tedy těch nerozhodnutých, na pozdější dobu nebylo moc moudré. Dá se čekat, že stejně jako loni v létě nákaza výrazně ustoupí. S počtem nově nakažených a hospitalizovaných ovšem bude stejně klesat i ochota nerozhodnutých. Proč by se měli nechat očkovat, když země bude zase „best in covid“? A pokud se po létě objeví nové mutace a nová ohniska nákazy, bude už pozdě.
Po roce špatného řízení státu asi nemá cenu apelovat na vládu či Andreje Babiše, aby se chovali dospěle a neopakovali jako přes kopírák loňské chyby. Ale viděl bych to jako příležitost a hlavně povinnost pro opozici. Ta letos při projednávání nouzového stavu ukázala, že má páky věci zkomplikovat a ještě zvýšit chaos. Teď by to mohla kompenzovat tím, že by stejnými pákami zkusila přivést vládu k předvolební zodpovědnosti.
