Článek
Pandemie pro nás přichystala spousty překvapení, zejména negativních. V Česku jsme však zaskočeni často i těmi pozitivními. Včetně těch, která přicházejí naplánovaně a dlouho očekávaně. Viz třeba očkování. Zatímco britský premiér jmenoval koordinátorku pro vakcinaci loni v dubnu (!), v Česku jsme tuhle věc začali řešit vlastně až koncem loňského roku, kdy první firma oznámila úspěšné výsledky klinických testů. A jak to s naší připraveností dopadlo, dobře víme.
Podobně i Česko, jakkoli se to dnes nezdá, čeká moment, kdy významná část populace bude plně vakcinovaná. Stát by proto měl začít přemýšlet, lépe řečeno pokud možno rychle vymyslet, jak se k této situaci postaví. Jinými slovy, jak definuje onu „významnou část“ (při jakém procentu naočkovaných začnou brát vládní opatření na tuto skupinu obyvatel speciální zřetel?) a případně jaké úlevy jí oproti „nenaočkovaným“ nabídne. Čím dřív bude tenhle „jízdní řád“ k dispozici, tím lépe.
Dnes se nařízení a opatření proti pandemii vyhlašují čistě dle stávajících epidemických hodnot. Dá se předpokládat, že nárůst naočkovaných povede podobně v Británii zároveň k poklesu pozitivně testovaných i hospitalizovaných. Avšak nemusí to tak nutně být, protože obojí spolu sice souvisí, ale nikoli těsně.
Na očkování se většina lidí těší, protože na individuální úrovni to přináší úlevu. Víme, že vážné symptomy covidu potlačují vakcíny s velmi vysokou, téměř stoprocentní účinností. Co nevíme a co se pravděpodobně může i celkem výrazně lišit u různých vakcín, je to, kolik lidí se může nakazit asymptomaticky, a dále jaké procento z nich může být infekční pro ostatní. Což je důležité pro to, aby chráněni zůstali i ti, kteří z nejrůznějších důvodů naočkováni nejsou. Dnes především nikoli proto, že by nechtěli, ale protože je nedostatek vakcín.
Informací pro naočkované je až překvapivě málo. Na webech provozovaných státem (stránky Ministerstva zdravotnictví či „covidový portál“) se dozvíte, že člověk je „považován za naočkovaného“ sedm dní po podání druhé dávky vakcíny, a také se dočtete, jak bude probíhat zaslání elektronického certifikátu. Nic víc prakticky nenajdete, kromě toho, že o existenci nějakého mezinárodního dokladu „jedná EU“.
Může například naočkovaný člověk hodit za hlavu ostražitost, změnit zvyky získané v posledním roce a začít se chovat jako před pandemií, aniž by ohrozil například své blízké nebo rodinu? Pokud se to chcete dozvědět, musíte se spolehnout na média. Ano, můžete se zeptat lékaře, který vám druhou dávku podá. Ale ví to on? Vzpomeňme na letošní leden, kdy ministr zdravotnictví (dnes už bývalý) ve Sněmovně i médiím tvrdil, že naočkovaný člověk není infekční a nemůže jiné nakazit, aby to vzápětí dementoval.
Stoprocentně jisti si dnes nejsou ani vědci. Poslední studie nicméně naznačují, že naočkovaní lidé jsou velmi dobře chráněni i před bezpříznakovou infekcí. Navíc se ukazuje, že i když někdo bezpříznakově onemocní, ještě nemusí být infekční pro ostatní. Podle provedených studií mají naočkovaní lidé, kteří přesto onemocní, v dýchacích cestách mnohem méně viru než ti, kteří naočkovaní nejsou. I tím se riziko případné nákazy dál snižuje.
Ale tohle vše jsou dosavadní výsledky studií, někdy i jen dílčí. Navíc ochrana nikdy není stoprocentní. Ano, „jistota“ v lidském životě prakticky neexistuje (kromě známých výjimek, tedy smrti a daní), ale jedna z věcí, které nás pandemie naučila, je efekt velkých čísel. Neboli když se bavíme o milionech lidí, tak i riziko v řádech jednotek procent nebo promile znamená riziko pro hodně lidí. Plus je nutno vzít v úvahu, že konkrétní studie se vždy týkají konkrétní vakcíny. Mezi jednotlivými druhy vakcín mohou být v těchto parametrech významnější rozdíly.
Běžný život je však vždycky zdravým balancem mezi riziky a benefity, to je evidentní. Proto například už počátkem března americký úřad CDC (Centrum pro kontrolou a prevenci nemocí) na svých stránkách zveřejnil, že plně vakcinovaní lidé se můžou s ostatními setkávat bez roušek či dodržování sociálního distancování, že mohou cestovat a v případě kontaktu s nakaženým člověkem nemusí na testy ani do karantény.
To jsme však stále na úrovni doporučení, nikoli nějakých právně platných nařízení. V mnoha zemích se už delší dobu skloňuje termín „vakcinační pas“ a některé instituce už doklady vydávají. Většinou ve formě mobilní aplikace pro chytré telefony. Experimentují s nimi soukromé firmy, jako třeba americké aerolinie, i státní úřady viz „Excelsior Pass“ vydávaný v USA státem New York.
Což zároveň vyvolává debaty o tom, nakolik je to etické a legální. Samotné očkování je asi všude ve světě dobrovolné. Můžou ho však některé instituce vyžadovat, například firmy po svých zaměstnancích anebo podniky a služby po svých klientech? Nebo třeba vysoké školy po svých studentech, což se už v Americe také děje?
Jak napsaly The New York Times tento týden, minimálně 17 soukromých firem nebo neziskových institucí vytváří nějakou formu aplikace či jiného dokladu, který umožní vstup (nebo snadnější vstup) návštěvníkům velkých akcí, restaurací či divadel. Basketbalový tým Miami Heat jako první otevřel ve své hale sekce pouze pro očkované diváky.
Samozřejmě, že to je kontroverzní, ale podle všeho naprosto legální. Otázka zní, zda má ve svých opatřeních nějak zohlednit očkování také vláda. Stát by se měl ke všem občanům chovat v principu stejně, ale to je v dané složité situaci asi jen prázdná floskule. A tak to, jak věc prakticky dopadne, bude nakonec politické rozhodnutí.
Pro Česko je důležité, aby bylo politické, nikoli populistické. S vědomím blížících se voleb se zdá být téměř nemožné, že by se nejpopulističtější polistopadový kabinet populistickému rozhodování vyhnul. Ministr zdravotnictví, nestraník a dosazený do funkce uprostřed krize by si to proto měl vzít jako důstojný a čestný úkol. A i proto co nejdřív říct, při jakém počtu naočkovaných bude vláda tuto skupinu zohledňovat, a pokud ano, tak jakým způsobem.
Udělat to rozumně a dobře znamená nenechat rozhodnutí na poslední chvíli. Čím blíž budeme k volbám a čím víc lidí bude naočkováno, tím obtížnější až nemožnější to bude. Teď máme něco přes půl milionu plně naočkovaných lidí. Je třeba stanovit moment, kdy to nebude nespravedlnost (protože většina se zatím stále očkovat nemůže), ale správný a logický krok pomáhající rychlé obnově ekonomiky i fungování institucí.
Navíc to může být motivace pro ty, kteří se svým očkováním ještě váhají. V zemích, kde se počet aspoň částečně naočkovaných blíží padesáti procentům, dnes vidíme, že se hlavní starost vlády mění. Už to není sehnat vakcíny, ale přesvědčit nepřesvědčené.
Mimochodem, ukazuje se, že pravdu měl před časem kardiolog Josef Veselka v Lidových novinách, když napsal, že politici se neměli nechat naočkovat jako první, nýbrž naopak poslední. Nebo v momentě, kdy přijdou na řadu podle běžných kritérií. Možná bychom pak všichni lépe pochopili, že vakcíny nejsou „modrým majáčkem“ znamenajícím přednost v jízdě, ale tou nejrychlejší cestou k normálnímu životu pro všechny.
