Článek
Úsilí, s jakým si dokážeme komplikovat život, bývá často pozoruhodné. A kdyby náhodou sláblo, vždycky je tu ještě právo a právníci. Spravedlnost nalézající justice.
To člověka napadá, když čte, jak se Ústavní soud vyrovnal se stížností Ministerstva financí na rozsudek, podle kterého se má za stát omluvit bývalému poradci premiéra Miloše Zemana Zdeňku Šarapatkovi. Za to, že Zeman v roce 2017 v televizi prohlásil, že ho před lety „vyhodil pro neschopnost“.
Ústavní soudci neřešili, jestli je to pravda (není), ani jestli má Šarapatka na omluvu nárok. Stížnosti vyhověli a předchozí rozsudky zrušili proto, že za prezidentův výrok neodpovídá stěžovatelka, ale prezident sám. „Stěžovatelka byla činěna odpovědnou za jednání jiné osoby, za které nese odpovědnost sama tato jednající osoba.“
Ženský rod se vine ústavním nálezem proto, že „stěžovatelkou“ byla „Česká republika – Ministerstvo financí“. Což podtrhuje podstatu věci: za to, že hlava státu poškodila v interview soukromou osobu, jsme se měli omluvit všichni společně. Takže i prezident–pachatel, ale ten by byl jen jednou desetimilióntinou omluvy.
Ústavní soud to zaplaťpánbůh anuloval a zavelel: zpátky na stromy. Konečně.
Bylo to přece evidentní od začátku. Když se v Ústavě píše „prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný“, neznamená to, že je nedotknutelný a může říkat, co chce a kde a kdy chce. Když něco o někom veřejně tvrdí, ještě to nemusí být „výkonem funkce“ a už vůbec ne „nesprávným úředním postupem“, jak se divoce konstruuje u kauz Zeman-Šarapatka a Zeman-Peroutka.
Kdyby nebyl „zdravý rozum“ za poslední léta tak zdiskreditován, dalo by se jím bez problémů usoudit, že názory prezidenta České republiky Miloše Zemana na pana Šarapatku a pana Ferdinanda Peroutku má mít na triku Miloš Zeman, a ne Česká republika.
Zatím se ale šlo jinou cestou a o omluvu se žalovala tu prezidentská kancelář, jindy zas Ministerstvo financí. Stal se z toho hrozný galimatyáš.
Přitom stačilo jediné. Zbavit se nábožné úcty před prezidentským úřadem. Před Hradem, případně před Lány.
Prezident samozřejmě dotknutelný je. Ale tradice ještě víc než zákony nám to brání vidět. Odlesk prezidentské svatozáře dopadá na celou společnost, takže i na úředníky, politiky nebo justici. Že je na Hradě osm let Miloš Zeman, na tom zas tak moc nezměnilo. Respektive řada situací, které jsme s ním (a s jeho okolím) zažili, je nezdravým respektem k prezidentuře poznamenaná. Kolikrát už zaznělo povzdechnutí, že si Zeman „dělá, co chce“? A následovalo jen pokrčení rameny.
Ústavní soud teď snáší prezidenta z piedestalu. To je dobrá zpráva a hlavně vklad do budoucna přesahující jeden nebo dva soudní spory.
Pocit, že hlava státu je nedotknutelná, je nejvyšší čas setřást. Zatěžoval by prezidentství i těch, kdo přijdou po Miloši Zemanovi. Prezidentskou funkci je potřeba zbavit svatozáře moudrého vladaře a podstatně zcivilnit. Což nezáleží jen na prezidentech nebo prezidentkách samotných. Hodně záleží také na tom, co po nich budeme chtít.
