Článek
V Česku máme jen tři jistoty – daně, Babišových 30 % v průzkumech a neklesající počet obětí dopravních nehod. Podle Národní strategie bezpečnosti silničního provozu z roku 2011 mělo letos na českých silnicích zemřít maximálně 362 lidí. Ke konci listopadu je obětí už 513, zraněných pak přes 20 tisíc. Někdo může namítnout, že to je holt příroda, tu do excelovských tabulek nenacpeme. Na rovinu si však přiznejme, že máme problém.
Každý účastník silničního provozu vám na základě svých zkušeností hlavní příčiny tohoto problému vysype z rukávu – sváteční jezdci, opilci a jiní narkomani, namistrovaní floutci, myšičkáři, nervózní vyblikávači, polští kamioňáci. Samostatnými kategoriemi jsou obzvláště ohavné kreatury v podobě předjížděčů přes plnou čáru a vybržďovačů. Ve většině případů je však vinna chvilková nepozornost – pohled na rádio, na mobil. Vedle nepozornosti pak spěch a samozřejmě návykové látky, ale jsme v Česku, takže existují i doposud svéprávní zákonodárci, kteří navrhují omezení nulové tolerance.
Od začátku prosince do chvíle, kdy píšu tento text, se na českých silnicích stalo přes 2000 nehod. V 75 případech hrál roli alkohol, ve 199 případech nedání přednosti v jízdě, za 18 nehod mohlo nesprávné předjíždění. Celkem pět mrtvých. A před námi jsou vánoční svátky…
Současně s touto smutnou statistikou nastoupil do funkce Jiří Zlý, nový ředitel dopravní policie. Tu poznáte snadno – nikdy není tam, kde se vás pokouší smést kamion v protisměru, zato je vždycky šikovně schovaná za bukem, když to mimo obec rozbalíte na 95 km/h. Jako první věc přislíbil účinnější mix represe a prevence. Silná a jasná vize, při které všem pirátům silnic zmrzne úsměv na rtech a raději zahodí klíčky od auta.
Abychom Zlému nekřivdili, teprve nové pomníčky za rok 2020 ukážou, nakolik se jeho strategie ukáže jako úspěšná. Dopravní policie totiž není jedinou institucí, která je spoluzodpovědná za to, že jízda autem z bodu A do bodu B připomíná stále více ruskou ruletu. Nejvíce tragických nehod se stává na silnicích nižších tříd, které jsou ve správě krajů. Tyto silnice uprostřed Evropské unie však připomínají spíše tankodromy, bývají neudržované, nepřehledné, extrémně nebezpečné. Vládě se nedaří „pumpovat“ peníze ani do výstavby nové infrastruktury, natožpak do údržby té stávající, která je děsivě podfinancovaná.
Další důvod je jednoduchý. Bezpečnost na silnicích není sexy téma. Je to složité a náročné. To nemají politici rádi, špatně se u toho stříhají pásky. Nikdo nikdy nevyhrál volby výměnou za slib, že se bude méně umírat na silnicích. Chránit tradiční rodinu před syrskými sirotky nebo homosexuály dá totiž mnohonásobně méně práce, než ji chránit před nepozornými nebo agresivními řidiči.
Při posledních krajských volbách (2016) šlo o naprosto okrajové téma, prim hrála migrace. Pozorně se dívejte, jak to bude příští rok. Měnit se to začíná alespoň na komunální úrovni – starostům měst a obcí v blízkosti smrtících úseků nejspíše došlo, že jejich voliči jsou tu dennodenně vystavováni reálnému riziku. Sympatická snaha však vzápětí naráží na staré dobré žáby na prameni – zastaralé a robustní stavební předpisy srdnatě bránící rychlému a plošnému zavádění nových opatření, která se na silnicích v západní Evropě osvědčila.
Přístup státu byl v posledních letech jednoznačný – za všechno mohou řidiči. Nebo chodci. Nebo cyklisti. Podle toho, kdo při nehodě tahal za kratší konec. Česká veřejnost tuto hru dlouhodobě akceptuje a mnoho stovek mrtvých a tisíce zraněných je pro ni daní za naši „svobodu pohybu“.
Trendy ve vyspělých státech jsou ovšem jiné – jediný přijatelný počet obětí dopravních nehod je 0. Vznikla tak celonárodní strategie nazývaná „vize nula“, kterou se podařilo úspěšně zavést třeba v Dánsku, v Kanadě nebo v Řecku. Výchozí myšlenkou je, zjednodušeně řečeno, že zodpovědní jsou jak uživatelé dopravního prostoru, tak i jejich tvůrce – stát a jeho instituce, který navrhuje a zabezpečuje bezpečnější komunikace.
Iniciativa na zavedení Vize nula existuje i v Česku. Mezi partnery a podporovatele patří podle jejích webových stránek i Policie ČR, což je minimálně z pohledu Brňáků opravdu pořádné chucpe. Zdejší policisté patří k hlavním příčinám zhoršujícího se prostředí pro nejohroženější skupiny – ruší cyklopruhy, ruší přechody pro chodce. Ke všemu mají nebetyčnou drzost posílat do médií nahrávky „nezodpovědných“ chodců, kteří vstupují do vozovky. Příčinou je fakt, že policisté dovolili stavebníkům zábor vytíženého chodníku v centru a nepřinutili je zřídit vyhrazený pruh. Za případnou nehodu pak bude moct – jak jinak – nepozorný řidič, případně zbrklý chodec. Ostatní viníci si umyjí ruce.
Kde dlouhodobě selhává státní správa i volení zástupci, přichází na řadu zoufalé a vše vypovídající volání o pomoc. Příkladem může být obrovský několikametrový nápis „Zpomal, nebuď pi*a“ na stohu u silnice na Znojemsku. Vytvořili ho na konci listopadu pozůstalí mladé ženy a jejího čtyřměsíčního (!) syna, které smetl řidič protijedoucího auta při nebezpečném předjíždění.
Guerillová kampaň, která je na daném místě mnohokrát účinnější než všechny kampaně Besipu, je smutným mementem toho, že lidem začíná docházet, že jsme se ocitli ve světě Šíleného Maxe, kde na silnicích přežijí jen ti nejsilnější a nejhouževnatější. Čtyřměsíční kojenci v takovém případě nemají šanci.
