Článek
První koronavirový nouzový stav byl v Česku vyhlášen 12. března. Když přišel, začaly se na narychlo flikovat nejrůznější nástroje, které měly pomoci zasažené ekonomice, jejím firmám, podnikatelům, zaměstnancům i zaměstnavatelům. Některé z nich se ukázaly jako zcela zpackané (například těžce poddimenzované a jen částečně dostupné úvěrové programy COVID I a II), jiné se po určitých korekcích děsivých prvních návrhů rozeběhly celkem slušně (kompenzační bonus neboli Pětadvacítka) a další se staly vysloveně příjemným překvapením – jako Antivirus.
Tak se Česko první vlnou prokodrcalo se snesitelnými ekonomickými ztrátami a ve srovnání s jinými zeměmi luxusně nízkou nezaměstnaností.
Druhý nouzový stav dopadl na tuzemský život a ekonomiku 5. října, přičemž tvrdé restrikce zasáhly některé segmenty ekonomiky o týden později. Rozdíl je sedm měsíců. A je smutné, že vláda se v pomoci ekonomice nemůže spolehnout na nic jiného než na ometání pavučin z jarních opatření.
Klasickou ukázkou toho, co jsme už mohli mít, ale nemáme, je kurzarbeit. Vláda za daných okolností úplně správně oživila takzvaný „režim A“ Antiviru, který pomáhá firmám zavřeným z příkazu vlády. Vláda si dokonce může dovolit udělat program velkorysejší a proplácet 100 procent náhrady mzdy při překážkách na straně zaměstnavatele.
Velkorysost je dána tím, že alespoň v danou chvíli bude potřebných firem výrazně méně než na jaře – vzpomeňme, že v nejtvrdší fázi karantény byly zavřené všechny obchody a služby kromě potravin a lékáren a vláda musela na jedné z tisíců nekonečných tiskovek slavnostně oznamovat výjimku pro galanterie.
Dnes se zatím uzávěra – a tedy i Antivirus A – týká restaurací, vnitřních sportovišť, fitness center, bazénů, saun či zoologických zahrad. Firmám a jejich zaměstnancům to jistě pomůže, jako jim to pomohlo na jaře. Ale je to znovu ten starý Antivirus, tedy systém start-stop. Proč sedm měsíců poté nemáme v zákonech funkční kurzarbeit? V něm by mohl majitel „fitka“ třeba zkrátit úvazek své zaměstnané uklízečce, která už nebude muset chodit do zařízení pracovat denně, ale třeba jenom dvakrát v týdnu kvůli údržbě. Stát by jí pak mzdu za zbylé tři pracovní dny v nějaké výši proplatil.
Dnes má majitel posilovny na výběr jen dvě možnosti (pokud vynecháme tu pro stát nežádoucí, že prostě svou zaměstnankyni vyhodí). První – nechat si paní uklízečku „naplno“ a platit při zavření provozu mzdu i odvody v plné výši, i když pro svou zaměstnankyni nemá odpovídající množství práce. Druhá – poslat ji „na překážky“, tedy vyhlásit, že pro ni nemá práci žádnou, a natáhnout ruku po Antiviru. Nic mezi.
To je ten důvod, proč se o Antiviru dlouho mluvilo sice pochvalně, ale vždy s poznámkou, že navzdory častým záměnám pojmů nejde o kurzarbeit. A to je ten důvod, proč se od prvního dne platnosti Antiviru mluvilo o tom, že Česko by si zasloužilo pevně ukotvený systém kurzarbeitu schválit. Že se to nestalo a že dnes ve Sněmovně leží vládní kurzarbeitový paskvil, na němž pilně bastlí poslanecké výbory, je velká ostuda této vlády.
U ostatních opatření je to dost podobné. Místo stabilního a čitelného systému pomoci v těžkých časech se rodí jednotlivé dílčí dotační programy pro sport, kulturu, kongresy nebo zájezdové autobusy. Snaha o mikromanagement jednotlivých sektorů se promítne do byrokracie, která bude ztěžovat dostupnost pomoci, navíc ji bude zle protahovat.
Přitom bylo dost času připravit například program vylepšování cash flow firem odpouštěním/odložením povinných odvodů, které by stát zpětně vymáhal rozložené v čase, ideálně opentlené o nějaký drobný úrok třeba podle skutečného propadu tržeb během krize.
Místo toho se ministryně financí v projevu o pomoci ekonomice chlubí, že vláda zrušila daň z nabytí nemovitosti, která nemá s covidovou krizí zhola nic společného, a chystá se zrušit superhrubou mzdu, což je s ohledem na krizi opatření spíše kontraproduktivní. Když mluví o kompenzaci pro malé podnikatele, kteří nedosáhnou na Antivirus, bezelstně prohlásí: „Děláme na tom od včerejška.“
I s novou krizí tedy budeme bojovat starými jarními nástroji. Bude to drahé. A jakmile se ukážou vedlejší dopady postupného vylidnění městských ulic třeba v administrativních čtvrtích na tržby dalších služeb či obchodů, budou se zase vymýšlet další dotační programy pro další branže. Škoda. Sedm měsíců není málo času. Bohužel úplně stejně jako vláda nevyužila tento čas k přípravě hygien a zdravotnictví na druhou vlnu, zaspala i v oblasti ekonomických opatření.
