Článek
Premiér Andrej Babiš ve středu v České televizi řekl, že znovuotevření hranic pro něj není priorita. „Pro mě je priorita, co se děje doma. Teď si uvědomujeme, co je pro nás důležité: zdraví, soběstačnost v potravinách, zemědělci nebo domácí cestovních ruch.“
Že je prioritou zdraví, není sporu, to platí i za jiných okolností a je to patrné i z toho, co si navzájem přejeme a na co připíjíme.
U toho ostatního není měřítko priority tak jednoznačné. Jak srovnávat význam soběstačnosti v potravinách (Babišův střet zájmů teď odkopněme stranou, stejně tak iluzi úplné soběstačnosti) s omezením práva lidí na svobodu pohybu? To nemá smysl.
Znovuotevření hranic je také priorita. Svoboda cestovat patří k parametrům kvality života a samozřejmě i k symbolickým výdobytkům roku 1989. Musíme si jí vážit.
Z toho vyplývá, že vláda nesmí hranice zavřít „jen tak, protože koronavirus a nouzový stav“. To může být – a byla – akutní, dramatická fáze. Ta už pomalu míjí a je potřeba dát si větší práci s vysvětlováním a argumentováním. Nestačí cedule „Pozor, nebezpečí, vstup zakázán“.
Jak jsem včera slíbil @MartinReznicek a divákům @CT24zive, tak jsem hned dnes jednal s @jhamacek o vycestování z České republiky. Vláda ho 16. 3. zakázala především z důvodu zamezení dalších cest do rizikových oblastí s ohledem na vývoj epidemiologické situace v ČR a v zahraničí.
— Andrej Babiš (@AndrejBabis) April 16, 2020
Nejde jenom o hodnoty svobody a demokracie a jim přiměřené jednání s občany, ale i o peníze. Například v jihočeském pohraničí, kde za poslední desetiletí prakticky vyhynul tradiční průmysl typu pily, papírny nebo sklárny a místní hospodářství se přeškolilo na turistický ruch. Bez otevřených hranic a rakouských zákazníků nemají podnikatelé šanci, což se zdaleka netýká jen stovek vietnamských obchodů a manikérských salonů nebo heren a nočních podniků.
Život přes hranice musí prýštit dál. Život, nejen cestování na dovolenou k Jadranu, které se teď krkolomně začíná řešit. Otevřené hranice nerovná se dovolená u moře a zpět do národního bezpečí. Hranice nepřekračují jen Homolkovi.
Po Evropě a schengenském prostoru se koncem jara spustily koronavirové opony. Každým státem trochu jindy, jinak a zvlášť. Nebyl čas řešit nějaký systém.
Při jejich zvedání by se už mělo postupovat podle mezinárodní dohody. Podle alespoň přibližně stejných pravidel a za přibližně stejných podmínek. Kdy - za jakých podmínek - jak hranice otevřít. Klidně si na to dejme videokonferenční summit.
Státy prostě budou muset – konečně – přístup k epidemii trochu víc koordinovat. Jinak hrozí, že se do stavu z února 2020 nevrátíme ještě dlouho, nebo dokonce vůbec.
Bez předběžné eurodohody o zpětném chodu na hranicích bude trvat nedůvěra, jestli sousedé nebo obsousedé nákazu zvládají a „nezavlečou“ ji. Anebo nastane permanentní chaos, kdy jednotlivé státy budou závory v různý čas otevírat a případně spouštět podle různých epidemiologicko-ekonomicko politických kalkulací. Ano, podle priorit.
V roce 1989 se najednou dalo „na Západ“ dostat „přes Maďarsko“, tedy podle toho, jestli měl člověk zrovna štěstí na datum, pas a celníky. Teď bychom za chvíli mohli pro změnu řešit, která hranice je zrovna „volná“ a kde „vás nepustí“, protože tam ji ještě političtí epidemiologové neotevřeli nebo znova zašpérovali. Plus různé typy karantény po návratu z různých destinací jako bonus.
Takový stav by byl křižovatky Evropa nedůstojný. Jak logisticky, tak pokud jde o spolupráci svobodných demokratických zemí. Koronaopona musí jít nahoru.
