Článek
Nejsilnější česká politická strana představila volební program, prý „ten jediný, který potřebujete“. To je podtitul, titul zní „Až do roztrhání těla!“. Program hnutí ANO je fascinující. S kontextem, který tvoří – řekněme – realita, skutečnost, tedy stav, v němž se naše země nacházela a nachází, si dokument dělá hlavu opravdu pramálo.
Sem tam se objeví zmínka o tom, že covid ukázal na důležitost tohohle nebo citlivost tamtoho, sem tam čteme chválu vlády za to, že někoho nenechala ve štychu. Jednotlivé programové body ale covidovou skutečnost ani stav veřejných financí nijak nereflektují – s drobnou výjimkou vágních slibů o posílení hygienické služby a založení tuzemského ekvivalentu Kochova institutu.
Vůbec nejkratší část programu tvoří kapitola věnovaná veřejným financím. Má pouhou jednu řídkou stranu a jsou na ní zcela obecné floskule o tom, že „budeme prosazovat udržitelnost veřejných financí, snižovat schodek a zadlužení státního rozpočtu“, případně „v rámci nakládání s majetkem státu budeme důsledně postupovat jako řádný hospodář“. A pak ještě závazek nepřijmout euro a nezvyšovat daně. To je vlastně celé. O konsolidačním úsilí, které by nás mělo vyvést z bezprecedentní dluhové pasti, v níž vězíme, ani jedno konkrétnější slovo.
Zato ve zbytku programu je slibů až na půdu! Průměrná penze 20 tisíc, dřívější důchod pro náročné profese, vyšší vdovské důchody, vyšší rodičovský příspěvek, zvýšení hranice obratu pro povinnou registraci k DPH, státní developer budující tisíce bytů, digitalizační vize, olbřímí investice v nemocnicích, hektolitry asfaltu na nových dálnicích…
Naopak se ani slovem nedostane například na reformu důchodů, což byl první bod programového prohlášení současné vlády. Penzijní systém se tak po nadějném konci volebního období, kdy se o jeho kondici alespoň zajímaly všechny relevantní politické síly, ocitl zcela mimo agendu momentálně nejsilnější politické strany. To není dobrá zpráva.
Totéž platí o zdravotnictví – jakékoli systémové poučení z covidu zcela chybí. Megalomanské přísliby investic v nemocnicích mohou znít libě, ale finanční neudržitelnost plíživě zestátňovaného systému nevyřeší. Příští rok pošle stát do systému veřejného zdravotního pojištění už víc než třetinu všech peněz, které systém vynaloží. V roce 2019 to byla pětina.
V roce 2013 bojovalo hnutí ANO o Sněmovnu hrdě bez volebního programu. V roce 2017 už to jeho marketérům přišlo hloupé, tak nějaký program – plný obecných frází a velkolepých slibů – z povinnosti sepsali. A protože letošní kampaň je v podání babišovců fakticky kopií té minulé, je i program podobně odbytý. K některým posunům došlo. Například letošní sliby příliš nenasvědčují často zmiňované Babišově touze postavit vládu s ODS. Představa, že občanští demokraté svítí Babišovi při zakládání státní developerské společnosti a mohutné státní banky, je dost bizarní i po tom všem, co jsme za poslední čtyři roky viděli.
Koalice Spolu sice také nenabízí řešení zoufalé dluhové situace, také nerealisticky slibuje zachování nízkých daní, také dokáže slibovat peníze, které Česko ještě dlouho mít nebude. Ale přes to všechno si aspoň alarmující rozpočtová čísla uvědomuje a občas je zmiňuje – však na nich má kvůli „rušení superhrubé mzdy“ svůj nemalý podíl. Babiš ovšem – soudě podle programu – zjevně sází buď na další spolupráci s ČSSD, nebo na spojenectví s někým, kdo dokáže stejně jako on stav veřejných financí a potřebu reforem okázale ignorovat.
V úvodním slově programu předseda hnutí ANO popisuje, co všechno „nedáme“ – naši zemi, naše lidi, náš průmysl, naši přírodu… to všechno „nedáme“. Až vytane na mysli hašlerovská paralela: „My Česko nedáme, radši ho zbouráme.“
