Článek
Český boj s covidem-19 v sobě dál míchá rysy legrační, absurdní, smutné, uklidňující, nadějné i potenciálně tragické. Poté, co všichni obchodníci nabyli dojmu, že v pondělí otevřou, a poté, co jim ministr Havlíček vysvětlil, že to byl dojem mylný, vláda ve čtvrtek stráví několik hodin debatou o tom, jak striktně chce pojímat hranice rozvolňování. Tedy o tom, kolik strpí pozitivních testů nad týdenní průměr 100 na 100 tisíc obyvatel.
Bude to možná o něco užitečnější diskuse než o tom, kolik lidí se může společně pohybovat v přírodě, již vláda na podnět ministra zdravotnictví absolvovala minulé pondělí. Ale určitě ne o moc. Stejně jako chování lidí neovlivnila pravidla pro skupiny v lese, pokud si jich vůbec někdo všiml, neovlivní toho příliš mnoho ani oficiální (ne)rozvolňování.
Legrační je, že číslo 100 je samozřejmě naprosto arbitrární. Absurdní je, že počet pozitivních bude mít s pokračujícím očkováním rizikovějších skupin občanů stále menší význam. Pro někoho uklidňující, pro jiného smutný může být fakt, že rizika krátkodobého vývoje epidemie v Česku jsou podstatně nižší než u našich sousedů. Což ale platí kvůli „nechtěně“ dosažené vyšší imunizaci naší populace spjaté s vysokým počtem obětí. Navzdory tomu ovšem rozvolňujeme pomaleji než jiné země. Tragédie ovšem může vyplynout ze skutečnosti, že stále nezvládáme trasování, a stávající debata o rozvolňování nás ke zlepšení tohoto stavu určitě nepřivede.
Ale popořádku.
Číslo 100 je z hlediska rizik pro bezprostřední vývoj epidemie úplně stejně hezké jako číslo 95 nebo 105. Jde o arbitrárně odvozenou hodnotu, která byla zvolena, protože je pěkně kulatá. Z hlediska případných obětí nákazy je důležité, že virus stále významně ohrožuje jen některé skupiny našich občanů. Pokračující očkování právě těchto skupin pak znamená, že bezprostřední rizika nákazy se postupně snižují, i kdyby denní průměr pozitivních stagnoval. Takže bazírovat na nějakém čísle delší dobu vlastně znamená neustále zvyšovat laťku pro posouzení rizik a případné rozvolnění.
Porovnáváme-li naše pravidla se sousedy, je třeba mít na paměti tři faktory, které význam podobných srovnání limitují. Počty pozitivních se liší mimo jiné podle toho, jak úplná je identifikace všech případů. To ukazuje například porovnání údajů o úmrtích s covidem-19, ale i o celkové nadprůměrné mortalitě (ze všech případů úmrtí) ve srovnání s úmrtími s covidem-19.
Zjednodušeně řečeno, z obojího plyne, že naše statistiky případů nákazy odrážejí realitu nakažených v nejhorším případě podobně jako statistiky německé či rakouské. Přitom porovnání smrtnosti dokonce naznačuje, nechceme-li spekulovat o tom, že německý zdravotnický systém je výrazně horší než náš, že české statistiky zachycují epidemii podrobněji. Jisté je, že třeba polská čísla zachycují menší procento skutečných případů covidu-19. Polská „stovka“ je tedy ve skutečnosti „větší“ než naše „stovka“, která je přinejmenším srovnatelná s tou německou.
Podstatný je také český stávající systém testování na úrovni firem a institucí, byť méně citlivými antigenními testy. Ten už delší dobu znamená mimořádně důsledné „prosívání“ populace. Z tohoto hlediska dnes „prosíváme“ podstatně více než třeba Německo. Škoda že ministerstvo zdravotnictví testy ve firmách, institucích a školách nepočítá, takže nevíme přesně o kolik.
Ale to nejpodstatnější: covid-19 v Česku evidentně prošel za dramatických obětí velkou částí populace, a to v drtivé většině případů v posledních devíti, možná jen šesti měsících. Velká studie protilátek je našla u třetiny testovaných už před Vánoci. Lze tedy odhadovat, že zhruba pět milionů občanů už nějakou formu covidu prodělalo. A navzdory tomu, že existují případy opakování nemoci, je zvláště u mladších lidí získaná imunita v dnešní době solidní.
Všechny tyto tři faktory znamenají, že navzdory tomu, že Německo registruje podobná čísla o nákaze v přepočtu na populaci jako my, rizika dalšího vývoje jsou v Německu vyšší než u nás. Je to dáno méně intenzivním testováním, delší dobu stagnujícími počty nakažených a tím, že vakcinace tvoří jediný podstatný faktor kolektivní imunity. Nelze se proto divit, že Německo na rozdíl od nás restrikce udržuje.
Můžeme se pozastavit nad kvalifikací a motivy „odborníků“, kteří rozdíl v budoucích rizicích daný promořeností populace ignorují. Na druhé straně by nás to nemělo překvapovat u těch, kteří v okamžiku, kdy už epidemie vlivem imunizace obyvatel a postupující vakcinace začala ustupovat, přivolali masové testování do firem (které navíc málem zavřeli), institucí i škol, aby tam testy takřka nic nenašly.
Celá debata o restrikcích, z větší části krátkodobě nepotřebných a rostoucí částí obyvatelstva nedodržovaných, ovšem zastírá to, co může být v dalším vývoji pandemické situace skutečně tragické. A to je totální nefunkčnost trasování.
Je úplně jedno, jestli mají hygienici pocit, že stíhají, pakliže lidé prostě neoznamují své kontakty. Což se zjevně děje. Ale přijdou-li skutečně podstatně hrozivější varianty viru, před nimiž nebude chránit ani stávající imunita, ani vakcinace, bude společně s jejich nalezením právě trasování tím jediným, co může situaci dostat pod kontrolu.
Je nutné se skutečně zamyslet nad tím, co by mohlo trasování pomoci. Osobně se domnívám, že mimořádně škodlivá je kombinace strašení občanů drastickými tresty a neschopnosti (a dílem už i evidentní neochotou) policistů pravidla vynucovat.
Je nutné najít cesty (a jeden materiál centra BISOP některé z nich popisuje), které zvýší ochotu občanů kontakty hygieně hlásit. A to i v případě, že by to mělo znamenat, že údaje z trasování nebudou použitelné pro jakýkoli postih (princip „zpovědního hygienického tajemství“). A jen pro připomenutí, ochota lidí hlásit své kontakty skutečně nesouvisí s počtem pozitivních za poslední týden.
Rizika krátkodobého vývoje pandemie jsou tedy u nás (za velkou cenu) dramaticky nižší než u většiny zemí, se kterými se porovnáváme. Lze si představit podstatně rychlejší uvolňování restrikcí. Nicméně v okamžiku, kdy jsou zákazy vynucovány se stále menší ochotou, je to například pro část podnikatelů ve službách i jejich zákazníky snad i jedno. Co ale nemusí být v budoucnu vůbec jedno, je, že se intenzivněji nebavíme o tom, jak v situaci, v níž stát ztrácí autoritu i přehled o situaci, vrátit trasování funkčnost. Natož abychom v této oblasti něco dělali.
