Článek
Bylo pondělí 23. března večer. Andrej Babiš četl v televizi svůj koronavirový projev k národu, podle převládajících ohlasů dobrý. Řekl v něm:
„Důvěra lidí ve vládu a informovanost veřejnosti jsou klíčové pro zvládnutí této mimořádné situace.“
A také: „Epidemii koronaviru společně zastavíme, jen když si budeme důvěřovat.“
To je pravda. Otázka důvěry je zásadní.
Zatímco Andrej Babiš hovořil o důvěře a důvěrou podmíněné soudržnosti, zbývalo 10 hodin do startu aktualizované verze protikoronavirových opatření. Ta začala platit v úterý v 6:00 ráno.
Byl v tom ale háček. O tom, že obsahuje například zákaz „pobývat na veřejně dostupných místech nejvýše v počtu dvou osob“, tou dobou veřejnost nevěděla.
Vyšlo to najevo až o den, respektive o dva dny později, ve středu. Stejně jako to, že nová pravidla nejsou opřena o krizový zákon, ale o zákon o veřejném zdraví. Což není žádná formalitka, ale potenciální významná komplikace pro ty, kdo by kvůli nouzovým opatřením chtěli stát žádat o odškodnění.
Ještě jednou: tohle všechno schválila vláda v pondělí, ale neřekla to nahlas. Ministr vnitra Jan Hamáček jen na tiskovce informoval, že platná omezení se prodlužují. Že jsou tam nějaké změny, se nevědělo.
Pak šel Andrej Babiš před kamery a hovořil o „klíčové“ důvěře a informování veřejnosti. Veřejnost ale v té době správně informována nebyla, což problematizuje i důvěru v to, co premiér z obrazovky říkal.
Druhý den, v úterý, to už platily nové předpisy, Sněmovna vládě bleskově schválila několik krizových zákonů. Předpokládám, že naprostá většina poslanců také žila v domnění, že se mezitím na pravidlech hry nic nezměnilo.
Změnilo. Mimochodem: úterní televizní zpravodajství nevědomky ukázalo záběry lidí, kteří zjevně na veřejnosti pobývali v počtu vyšším než dva. Teoreticky tedy porušili opatření Ministerstva zdravotnictví. Pochopitelně – když o něm v úterý ještě nemohli vědět! Byla to až středeční zpráva.
Otázka důvěry je zásadní. Když ale vláda mění krizový režim „nenápadně“, pokud rovnou nepoužijeme slova „skrytě“, tak to důvěru ve vládní kormidlo docela dost komplikuje. Co na nás upečete příště? Co vlastně platí, řekli jste nám všechno, máme snad číst mezi řádky? Hrajete na rovinu?
V takových vážných situacích přece neexistuje, aby se lidé (a podnikatelé) dozvídali o nějakých opatřeních, až když už den platí. To není jen otázka důvěry, ale také smyslu takových nařízení. Když je vláda vyhlásí a tak trochu si je nechá pro sebe, může to být i nebezpečné pro samotný boj s epidemií.
Musíme si důvěřovat, dí vláda. Tak proč ministryně Schillerová mluví o těch, kdo by chtěli od státu vymáhat odškodnění za zmařené podnikání, jako o spekulantech?
Zatím k tomu nemá žádný důvod (jediní tvrdí spekulanti se objevili na trhu s nedostatkovými zdravotnickými pomůckami, což jde zčásti za vládou). Nebo v tomhle případě neplatí, že držíme spolu, táhneme za jeden provaz, spolu to zvládneme?
Těm hezkým slovům o důvěře a soudržnosti musí jít vláda ještě pořádný kus naproti. Aby jí bylo možné důvěru oplácet, což je za nouzového stavu žádoucí, musí si o ní sama říct tím, co dělá a říká.
Není to tak, že vytvoříme jednotnou a nerozbornou národní frontu a všechen lid se tváří v tvář nebezpečí semkne kolem 20 hodin denně pracující vlády, tak prosté to opravdu není. Naštěstí.
