Komentář: Mráz přichází z Hradu

Po volbách v roce 2018 se prezidentu Miloši Zemanovi podařilo vybudovat vrstevnaté mocenské centrum, označované jako Hrad. Paradoxem je, že prezident se stal nekorunovaným představitelem klientelistických sítí, zrozených v devadesátých letech a v navazujícím kartelovém „opozičně-smluvním“ období mezi lety 1998–2002. Zeman se tak ujal neformální role patrona, který drží ochrannou ruku nad všemi klienty, kteří o to z prostředí netransparentního byznysu projeví zájem.

Novinkou a zároveň hrozbou je fakt, že expanze domácího klientelismu, režírovaná z Hradu, nabývá mezinárodního rozměru. Tuzemský byznys se propojuje s pochybnými subjekty působícími v autoritářských zemích. Synergie neformálních vnitřních a externích faktorů představuje ve skutečnosti politický a ekonomický doping, z kterého vyrůstá mocenský potenciál Hradu. Na druhou stranu, Zemana dnes nejvíce omezuje jeho věk a zdraví.

V posledních dnech se událo několik znepokojivých aktivit. V první řadě prezident bezprecedentně požádal o citlivé zpravodajské informace, což hrozí poškozením bezpečnostních zájmů Česka jako členské země v Evropské unii a Severoatlantické alianci. Konkrétně, podle serveru iRozhlas, požaduje mimo jiné uvedení jmen ruských špionů působících v naší zemi a zároveň i jmen Čechů, kteří s nimi spolupracují. Ještě žádný politický představitel takové detailní informace nikdy nežádal. Navíc o víkendu prezidentův blízký poradce Martin Nejedlý jednal v Moskvě s Putinovým poradcem, avšak bez zástupce českého velvyslanectví.

Podstatné je, že se nejedná o nahodilé události, ale o systematickou činnost. Zvláště proslulé byly diskreditační kampaně proti Zemanovým konkurentům, založené na výrobě a zveřejňování falzifikátů. Stačí si vzpomenout na takzvaný Zemanův kufřík z roku 1997, bamberskou aféru z roku 1998 a z okruhu Zemanových poradců vzešlou operaci Olovo proti Petře Buzkové z roku 2000. Proto ani dnešní zastrašování zpravodajských služeb nepředstavuje výjimku, ale spíše vyvrcholení Zemanovy politiky. Pokud však chceme pochopit smysl konání dnešního Zemana, je vhodné nahlédnout pod pokličku jeho současné formální i neformální moci.

Z politických spojenců za ním stojí dvě sněmovní strany, prorusky orientované KSČM a SPD o celkové síle 16,5 % mandátů, přes které vykonává tlak na premiéra Babiše. K prosazení zájmů používá blízké vztahy na vybrané politiky z ČSSD a na kruhy exprezidenta Klause. Zeman svým vlivem prosadil do Babišovy vlády spřízněné politiky – ministryni spravedlnosti a ministra zemědělství. Dále byl dlouhodobým zastáncem aférami zatíženého expředsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Petra Rafaje. Na audienci přijal vlivného lobbistu Miroslava Janstu, i když s ním bylo zahájeno soudní líčení.

Z ekonomických spojenců jsou pro Zemana klíčové vazby na ČEZ a PPF. V případě ČEZ to symbolizovala účast generálního ředitele Daniela Beneše na úvodní povolební oslavě v roce 2018, kam mělo přístup jen několik VIP osobností. V případě skupiny PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera jde o pragmatický vztah. Jestliže Zeman preferuje vztahy s autoritářskou Čínou, pak Kellner tam má obchodní zájmy díky své firmě Home Credit. Proto také, když Zeman vzal Kellnera v roce 2014 na jednání k tamnímu prezidentovi, mu na oplátku zajistil návrat do Česka speciálním letadlem na náklady PPF. Ale i další s prezidentem souznící firmy figurovaly jako doprovod na jeho zahraničních cestách.

Vedle politické a ekonomické moci Zeman vždy usiloval o vliv na média. Několik let vystupoval hlavně ve spřízněné televizi Barrandov v pořadu Týden s prezidentem, který moderoval majitel stanice Jaromír Soukup. Po jejich nedávné osobní roztržce bude zajímavé sledovat, k jakému médiu se Zeman přikloní. Zvláště zajímavé to bude poté, kdy Kellnerova PPF se stala majitelem televize Nova.

Mocenskou základnu prezidenta a jeho apetit maximálně využívat své pravomoci, jdoucí na hranu či za hranu ústavy, ovlivňují významnou měrou rovněž tyto dva faktory: zaprvé nejužší personální okruh prezidenta, tvořený kancléřem Vratislavem Mynářem a neoficiálním hlavním poradcem Martinem Nejedlým, a zadruhé jeho politické vazby v zahraničí.

Co se týče kancléře, je mu přisuzována neformální role člověka určeného na špinavou práci. Ve své roli skrytého lobbisty, který – jak vyšlo najevo – nestandardně ovlivňoval mimo jiné předsedu Nejvyššího správního soudu, ústavního soudce a také lobboval u bývalého ministra spravedlnosti Pelikána v kauze Lány. Kancléř také udržuje kontakty na rozvětvenou klientelistickou scénu. Ostatně sám byl její součástí, ať už jde o jeho zapojení do vymahačského byznysu, o pořízení vily za neobvykle nízkou cenu, či o kauzy spojené s dotacemi na jeho penzion či sjezdovku.

Nestandardní pozici zaujímá neoficiální poradce Nejedlý. Poté, co dlouhodobě netransparentně působil v Rusku, založil v Česku problematickou společnost s vazbou na ruskou ropnou firmu Lukoil. Nejedlý je pro prezidenta cenný, neboť zajišťuje speciální vazby na Rusko. Proto je nyní zřejmé, proč se Zeman v roce 2013 zbavil vrchního lobbisty Miroslava Šloufa a proč vsadil na dynamičtější dvojici Mynář–Nejedlý. Toto duo navíc spolu s prezidentem preferuje ekonomickou diplomacii zaměřenou na neprůhledné trhy postsovětské Střední Asie, Ruska a Číny. Stačí připomenout skandál z roku 2017, kdy česká firma Liglass Trading, přestože neměla žádné zkušenosti v oboru, získala obří zakázku na vybudování kaskády vodních elektráren i v důsledku lobbingu kancléře Mynáře. Následně se ukázalo, že firma sponzorovala Stranu práv občanů, hlásící se k prezidentovi.

Za největší strategickou chybu konzervativní a liberální opozice lze považovat nesmiřitelný přístup jak k premiéru Babišovi, tak k Zemanovu Hradu. Minimálně od roku 2017 je zřejmé, že tato taktika nejen selhává, ale představuje nejzávažnější chybu demokratických sil za tři desetiletí. Jak jinak hodnotit, že již čtvrtým rokem umožňují bezprecedentní podíl komunistů na vládě, ale i vliv Okamurovy SPD? Nejvážnější důsledky spočívají v tom, že se tu dlouhodobě etablují autoritářské struktury proruského a pročínského vlivu napojené na domácí klientelistické kruhy.

Je příznačné, že dokonce ani dnes demokratická opozice není schopna reflektovat základní rozdíly mezi Babišovým ANO a Hradem. Není schopna rozklíčovat, kdo z nich představuje větší hrozbu pro demokracii. Je skutečností, že Andrej Babiš je trestně stíhaný, má nevídaný střet zájmů a představuje riziko pro jednotlivé institucionální pilíře demokracie. Avšak Babiše nelze hodnotit jen černobíle. Podstatné je, že koná ve prospěch zakotvení Česka v euroatlantických strukturách. Zároveň vyslovuje podporu demonstracím proti zfalšovaným prezidentským volbám v Bělorusku.

Místo toho, aby po sněmovních volbách v roce 2017 vstoupily demokratické strany do Strakovy akademie hlavními dveřmi jako koaliční partneři Babišova ANO, tak si ještě dnes libují ve „skvělé izolaci“, a prezentují tak rádoby morální převahu. Přitom se jim nabízely dvě základní varianty: dvoučlenná koalice ODS s ANO, opírající se o 103 poslanců, nebo staronová tříčlenná koalice KDU-ČSL a ČSSD s ANO, podporovaná také 103 mandáty. V úvahu připadaly i jiné aritmetické varianty.

Svou nesmiřitelností se samy vyloučily z podílu na vládě, a tím vehnaly Babišovo ANO do náruče Zemanova Hradu. Pragmatismus a schopnost vstoupit do vlády, a tedy spolupracovat s ANO ve vládní koalici na základě kompromisů, se stále považuje za zradu, a nikoliv za povinnost ve smyslu ochrany základních demokratických hodnot. Nejenže si samy nepomohly, ale především vypustily džina z lahve, když poskytly komunistům prostor podílet se na vládních rozhodnutích a umožnily oživení struktur bývalé StB manipulovatelných z Moskvy, a to vše pod záštitou Hradu. Slepá ulička politiky antiBabiš je zřejmá.

V každém případě kompromisy lze obhájit pouze za předpokladu, že se stanoví základní společný jmenovatel pro vstup do vlády čili imperativ udržení Česka v koridoru euroatlantického zakotvení, a to zejména v letech, kdy se bude rozhodovat o dobudování jaderné elektrárny a o komunikační infrastruktuře páté generace. Stejně tak imperativem je posílení autonomie státního zastupitelství, nezávislosti mediálních rad a potažmo veřejnoprávních médií.