Článek
Pád Kábulu je pro Američany druhý Saigon. I když možná americký ministr zahraničí Antony Blinken tvrdí, že to tak rozhodně není, obrazy, jak helikoptéra evakuuje americké diplomaty z jejich domovské ambasády v momentě, kdy se jimi podporovaný režim hroutí jako pomyslný domeček z karet, se až příliš podobají obrázkům z pádu jihovietnamského režimu v roce 1975.
Fascinující na celé záležitosti není fakt, že Tálibán se v Afghánistánu chopil moci, ale především to, s jakou rychlostí a jak malý odpor mu síly afghánské vlády kladly. Ještě 8. července prezident Joe Biden odpovídal přesvědčeně novinářům: „Že by Tálibán všechno ovládl a začal vládnout je vysoce nepravděpodobné.“ Vysoce nepravděpodobný scénář se pak naplnil přesně za 38 dní. Evidentně veškerá akceschopnost vlády uprchnuvšího prezidenta Ašrafa Gháního pocházela z hlavní amerických pušek.
Těžko říct, koho a za kolik si Bílý dům a Pentagon za podobně kvalitní analýzy, které jsou naprosto odtržené od reality, platí, ale lidé jako generál Mark Milley zpackali odchod Američanů z Afghánistánu tak dokonale, že pak jsou k vidění scény, kdy se zoufalí Afghánci za každou cenu drží kol letadel, aby se dostali ze země. Několik lidí při tom zemřelo.
Budou zaznívat hlasy, že za současný chaos není zodpovědný jen Joe Biden a současná demokratická administrativa. To je samozřejmě do určité míry pravda. Biden problém jménem Afghánistán zdědil už jako čtvrtý prezident a mírovou dohodu s Tálibánem, z níž zbyl jen cár papíru, podepsal loni v únoru v Dauhá Donald Trump. Afghánskou vládu k tomu nepřizval. Proč taky? Kábul by poslechl cokoliv, co jim Američané nadiktují. Odchod z Afghánistánu navíc podporuje i velká část špiček republikánské strany.
Jenže Trump a republikáni už v Bílém domě více než sedm měsíců nejsou. Nemůžou za zpackaný odchod Američanů z Afghánistánů. Biden a jeho lidé měli přes půl roku na to, aby se na odchod dokázali připravit. Bílý dům měl veškerý čas a zdroje, aby zajistil, že odchod vojáků ze země nebude připomínat vizuálně druhý Vietnam a na 20. výročí teroristických útoků z 11. září nepovládne z prezidentského paláce v Kábulu Tálibán. Dostavil se jen chaos a ostuda.
Politika je do jisté míry o symbolech a fakt, že zatímco Američané budou 11. září oplakávat své mrtvé a politici v New Yorku se budou střídat v pronášení srdceryvných proslovů, v Kábulu povlaje vlajka Tálibánu a bude znamením kompletního selhání americké zahraniční politiky posledních dvaceti let.
Irák, Sýrie, Libye a nejnověji Afghánistán se stanou symboly toho, že snaha o nastolení demokratických režimů na Blízkém východě selhala. Byť samozřejmě válka v Afghánistánu se vymyká tím, že šlo o přímou odplatu za 11. září. Nakonec ale všechna ona zahraniční dobrodružství však stála dohromady biliony dolarů amerických daňových poplatníků, tisíce lidských životů, zničené a zbídačené země, aby se ve finále ukázalo, že Amerika a Západ jako takový už nemá (možná ani nikdy neměl) sílu a know-how na to místním vnutit své ideály a systém vlády.
Mohlo to dopadnout jinak? Asi těžko. Kdo jiný než Tálibán by vyplnil mocenské vakuum v Afghánistánu? Čína? Možná, pokud by nepáchala genocidu na vlastní muslimské menšině. Rusové? Ti moc dobře vědí, co to znamená přivážet domů potají tisíce vojáků v zinkových rakvích.
A iluze moci Spojenými státy dosazené vlády v Kábulu pak vycházela z pocitu, který zůstal u mnoha místních po dvacetiletém pobytu amerických jednotek – Američané jsou všemocní. Dokážou všechno. Někteří dokonce i po odchodu koaličních vojáků věřili, že Američané nikdy neodešli a pořád někde jsou a všechno ovlivňují, jak psal analytik Bruno Macaes, který byl v Kábulu ještě před týdnem. Nakonec se ukázalo, že síla institucí, které Washington v Afghánistánu budoval, byla iluzorní a pupeční šňůrou spojena s vojenskou přítomností v zemi.
Z Evropy však zapomínáme na jednu velice důležitou reálii. Americká přítomnost v Afghánistánu skončila kvůli tomu, že se změnil konsensus v americké společnosti. Zatímco v roce 2001 podporovalo válku s Afghánistánem 90 % Američanů, postupem času se stala nekonečná válka ve vzdálené, hornaté zemi a historickém pohřebišti velmocí velice nepopulární záležitostí.
Američané nemají po konci studené války imperiální mentalitu. Nikdy neměli úplně jasnou „end game“. Afghánistán se nikdy nemohl stát 51. státem USA ani kolonií. Jednou, až přijde ten správný čas, museli američtí vojáci odejít. A pro Američany ten čas nazrál. Odchod samotný není prohrou, prohrou je veškerý promarněný čas, peníze a životy, které budou navždy spojené s válkou, jejímž výsledkem byl téměř okamžitý návrat na původní pozice nepřítele, proti němuž Američané bojovali. Amerika už sice díky Bohu nikdy nezažila druhé 11. září, avšak Washington nedokázal nikdy změnit Afghánistán ve fungující spřátelený stát.
Kromě toho ale ukázali Američané v Afghánistánu hmatatelnou slabost. Znepokojivě se na pád Kábulu musejí dívat minimálně v Tchaj-peji. Co až si příště bude chtít komunistická Čína „vzít zpátky“ Tchaj-wan? Ta otázka zůstane viset ve vzduchu několik následujících let.
Tahle prohra však nebude mít podobný efekt, jako měla válka ve Vietnamu, jejímž přirovnáním jsme začali. Američané mají kompletně profesionální armádu a za necelých dvacet let zahynulo 2448 vojáků a přes 20 tisíc bylo zraněno. Společenský dopad oproti efektům války ve Vietnamu je ale minimální.
Američany prostě přestal Afghánistán zajímat a bavit. Jsou tu akutnější problémy, které je nutné řešit teď – Čína, problémy rasismu v jejich vlastní zemi, pandemie, znepokojivě stoupající inflace, kulturní válka. To všechno se v současné době ve Spojených státech zdá palčivější než boj proti mezinárodnímu terorismu v Afghánistánu.
Pokud se na pro Západ hořký konec konfliktu díváte tímto prizmatem, dojde vám, proč vlastně pád Kábulu nestál Joeu Bidenovi nebo jeho tiskové mluvčí Jen Psaki ani za to, aby přerušili své dovolené a vrátili se do práce ve světle nově nastalé krize. Její vliv na americkou politiku totiž bude minimální. Možná, že je také lepší tváří v tvář takovému selhání mlčet a počkat, až se to přežene. Spíše ale utrpení Afghánců a převzetí moci Tálibánem nikoho ve Washingtonu nebude už za dva týdny zajímat.
