Článek
Letošní volby skončily pro českou levici katastrofou. Z Poslanecké sněmovny vypadli sociální demokraté a komunisté. V tom druhém případě samozřejmě jde o skvělou zprávu pro demokracii a svým způsobem o dvaatřicet let opožděný epilog protikomunistického převratu.
V případě sociálních demokratů je ale spíš než triumfální jásot na místě mírně nostalgické zamyšlení. Přece jen jde o naši nejstarší českou politickou stranu, která byla ve dvacátých a počátkem třicátých let jedním z hybatelů a garantů prvorepublikové demokracie, unikátní v tehdejším středoevropském prostoru.
Však se také sociální demokracie stala jednou z obětí poúnorového řádění Gottwaldovy soldatesky, která protiprávně ukončila její existenci nuceným sloučením s KSČ. A která pak statisíce sociálních demokratů, jež nepodepsaly slučovací přihlášku, vystavila pronásledování a perzekucím.
A tak jestli se nyní spolu s ČSSD poroučí z Poslanecké sněmovny i pohrobci totalitní KSČ, budiž to sociálním demokratům alespoň nějakou útěchou. Vždyť kdyby tam nikdy nezreformovaná Filipova partaj na rozdíl od Hamáčkovy strany zůstala, byl by to značně krutý žert historie.
Jan Hamáček teď odchází do politické výslužby s cejchem hrobaře sociální demokracie. Pravdou je, že jako předseda ČSSD fatálně selhal a nasekal spoustu chyb. Chybou zcela zásadní, od níž se odvíjela plejáda dalších, ale bylo, že po sedmiprocentním výprasku v minulých parlamentních volbách nenaordinoval ČSSD ozdravnou kúru v opozici.
Namísto toho zavlekl stranu do sebevražedného vládního spojenectví s hnutím ANO. Navzdory tomu, že už před čtyřmi lety bylo zřejmé, že v osobě Andreje Babiše se úřadu premiéra ujímá nikoliv standardní politik, ale estébáckou minulostí a olbřímým střetem zájmů obtěžkaný oligarcha, představující akutní nebezpečí pro demokracii a právní stát.
Hamáček a jeho lidé své zhoubné rozhodnutí obhajovali známým argumentem všech prospěchářů a kolaborantů. Jdeme do toho, abychom zabránili většímu zlu. Tím měla být spolupráce hnutí ANO s extremistickou SPD, která nakonec za vydatné pomoci komunistů v parlamentu beztak zdárně fungovala. A sociální demokraté tomu do poslední chvíle jen bezmocně přihlíželi. Namísto toho, aby sebrali zbytky důstojnosti a dali vale vládě miliardářově.
ČSSD se tak stala politováníhodným příkladem toho, jak rezignace na zásady ve jménu boje proti většímu zlu nakonec vede ke kolaboraci se zlem a spoluzodpovědnosti za jeho zhoubné dopady. Samotný Jan Hamáček se pak propadal níž a níž až do fáze, kdy zlikvidoval svého neúspěšného soupeře ve volbách předsedy strany, ministra zahraničí Tomáše Petříčka, a z volebních kandidátek vymetl jeho podporovatele. Čímž jen zpečetil osud sociální demokracie a zbavil stranu beztak již chabého odéru liberální levice.
Přes to všechno ale Hamáček hlavním hrobařem sociální demokracie není. Tím bezesporu je Miloš Zeman. Konec ČSSD ve Sněmovně je završením jeho třicetiletého destrukčního díla, které vlastně začalo už samotným zvolením Miloše Zemana do čela strany. Pravda, asi těžko si Zeman dokázal představit, že vedlejším produktem jeho zavilého rozkládání ČSSD by nakonec mohl být i politický konec Andreje Babiše.
Miloš Zeman dokázal sociální demokracii po jejím převzetí vzkřísit, upevnit a dovést, jak s oblibou říkal, do Strakovy akademie hlavním vchodem. Ovšem za cenu, že ji otevřel různorodé skvadře pragmatiků a kariéristů od postkomunistických levičáků až po nacionalisty a extremisty včetně Sládkových republikánů, které nazýval zdivočelými sociálními demokraty.
Z ČSSD tak udělal politickou skrumáž, která se nikdy nestala, přes opakované snahy jejích liberálnějších politiků, moderní sociální demokracií. Tak jako ostatně Miloš Zeman ve skutečnosti nikdy nebyl sociální demokrat.
Když pak v roce 2003 Vladimír Špidla a jeho spojenci čistě z pudu sebezáchovy zařízli „důchodce z Vysočiny“ v prezidentské volbě, vyrobili si v Miloši Zemanovi nepříčetně zavilého nepřítele, který se za pomoci své páté kolony v Lidovém domě stal prokletím ČSSD až do dnešních dnů.
Zemanovci prováděli dlouhodobě úspěšnou gerilu, která už před odchodem Zemana z postu předsedy učinila z ČSSD bezkonkurenčně nejrozhádanější stranu na politické scéně. V přímém přenosu tak veřejnost mohla být užaslým svědkem vnitřních bojů, v nichž bylo možné všechno. Padla podsedická facka, vyráběly se kompromitující materiály na Zemanem nenáviděnou Petru Buzkovou, došlo k založení Zemanovy vzdorostrany a tím úspěšnému pokusu odsát před volbami v roce 2010 ČSSD část voličů. Mohli jsme si zblízka vychutnat i lánský puč, kdy se prezident pokusil zlikvidovat předsedu Bohuslava Sobotku hned několik hodin po vyhraných volbách.
Stojí tedy za to zopakovat jasně: Jan Hamáček není hlavním viníkem pádu sociální demokracie. Jen jedním z tragických podílníků na zmaru, který Miloš Zeman soustavně do strany zasíval ať už jako její předseda, důchodce z Vysočiny nebo prezident republiky.
Co ale nyní bude s levicí, která s odchodem komunistů a sociálních demokratů prakticky mizí z vysoké politiky? V případě KSČM, jež se nikdy od své temné minulosti nedistancovala, si můžeme být jisti, že tohle zombie skončí v nenávratnu.
A sociální demokraté? Máme tady příklad návratu KDU-ČSL z mimoparlamentní nicoty v roce 2013. Jenže lidovci, jejichž tradice rovněž sahá do první republiky, byli poněkud jiný příklad. Z parlamentu nevypadli ve zdaleka tak zdevastovaném a rozloženém stavu jako nyní sociální demokraté.
Poměrně rychle dokázali kompletně obměnit a omladit vedení strany, dosadili do svého čela úspěšný tandem Bělobrádek-Jurečka. Ten první dovedl stranu zpět do parlamentu a ten druhý je dnes jedním z aktérů vítězného tažení demokratické opozice proti oligarchovi.
Zda se sociálním demokratům, konečně osvobozeným od Zemanova ničivého sevření, podaří najít schopné mladé vůdce nezatížené vládní spoluprací s Andrejem Babišem, není vůbec jasné. V tratolišti zmaru, v které se proměnil Lidový dům, se široko daleko nikdo nerýsuje. Ale je pravdou, že po Bělobrádkovi s Jurečkou v roce 2010 také nebylo vidu ani slechu.
Každopádně prostor pro moderní levicovou stranu se nyní otevřel a měl by být zaplněn co nejrychleji. Ať již na základě reformované sociální demokracie, nebo na jejích troskách.
Je to i v zájmu dnes triumfujících pravicových vítězů antibabišovského tažení, kteří budou potřebovat kvalitní opozici jako sůl. A především v zájmu české demokracie, která i díky absenci západního sociáldemokratismu dokulhala na pokraj zkázy.
