Komentář: Ministr Vojtěch potřebuje radu. Od poradce Vojtěcha

Chvíli to vypadalo dramaticky, ale bylo to spíš jen tak naoko. Ze zkušeností s fiskální politikou posledních měsíců víme, že nějakých 14 miliard korun je částka hluboko pod rozlišovací schopností Ministerstva financí.

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jeho šéfka navíc dobře ví, že dělat drahoty kolem přisypávání peněz do zdravotnictví by před volbami přineslo víc starostí než užitku. A tak nám Alena Schillerová s ministrem zdravotnictví bok po boku oznámili, jak se velkoryse dohodli a že do zdravotnictví nateče příští rok ze státního rozpočtu o 14 miliard víc než letos.

Ne že by se vůbec nenašli lidé, kteří měli potřebu klást otázky. Našli se dokonce přímo u Schillerové na úřadu. Adam Vojtěch v odůvodnění návrhu na zvýšení platby za státního pojištěnce o 200 korun uvedl, že do konce letošního roku hrozí vyčerpání rezerv zdravotních pojišťoven až pod úroveň 10 miliard korun (dnes mají pojišťovny na účtech kolem 70 miliard). Úředníkům na Ministerstvu financí se to ovšem nezdálo: „Není jasné, z čeho vyplývá, že zůstatky příjmů systému veřejného zdravotního pojištění poklesnou na konci roku 2021 pod 10 mld. Kč. Návrh by tedy měl být v této části přepracován, aktualizován o poslední rozhodnutí vlády a MZ (například snížení ceny testů) a doplněn o analýzu vývoje příjmů a výdajů systému veřejného zdravotního pojištění v letech 2021–2022,“ vzkázali Vojtěchovi úředníci z financí v připomínkovém řízení.

Jejich šéfová se však nakonec rozhodla neklást odpor a 14miliardovou injekci do zdravotnictví odkývala. Jednou z příčin byl nepochybně i hrozící politický střet mezi dvěma rezorty spravovanými hnutím ANO.

Vojtěch, jehož úkolem jako ministra zdravotnictví samozřejmě je dostat do rezortu maximum peněz, na to šel lišácky. Úhrady zdravotní péče na následující rok se domlouvají v takzvaném dohodovacím řízení mezi zdravotními pojišťovnami a zástupci poskytovatelů péče. Když toto řízení neskončí dohodou, určuje úhrady Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou. Dlouhá léta bylo dohodovací řízení jen prázdným rituálem, účastníci se obvykle na ničem nedohodli a vyrazili každý za sebe lobbovat na ministerstvo za příznivé znění vyhlášky.

Vojtěch tuto praxi změnil, čímž se rád a právem chlubívá. Za jeho působení začalo dohodovací řízení dávat smysl. Tomu letošnímu ovšem hodně pomohl právě tím, že účastníkům oznámil, že má předjednanou podporu pro nárůst příjmů zdravotnictví. Právě po tomto příslibu byla uzavřena většina dohod, zejména ta nejobjemnější mezi pojišťovnami a nemocnicemi. Pokud by k navýšení platby za státní pojištěnce nedošlo, mohlo by se celé dohodovací řízení ještě zhroutit a v úhradách na příští rok by nastal nežádoucí zmatek.

Stručně řečeno Vojtěch rozehrál zajímavou hru na obě strany – pojišťovny a poskytovatele péče dotlačil k dohodě o úhradách příslibem peněz a peníze vymámil na Aleně Schillerové i s argumentem uzavřených dohod o úhradách. Kdyby se peníze navíc nenašly, vedlo by to k mnoha nepříjemnostem a přehazování odpovědnosti mezi dvěma klíčovými ministry z hnutí ANO.

Jakkoli jde o hezkou ukázku talentu pro politické hry, nelze se zbavit dojmu, že celé tohle vystoupení bylo možné si odpustit, kdyby vláda splnila několik covidových i necovidových domácích úkolů.

Tím necovidovým je automatický mechanismus valorizace plateb za státní pojištence – ten Vojtěch léta slibuje, ale na jeho prosazení mu kus politické obratnosti zjevně ještě chybí. Pokud by přitom tato platba byla – podobně jako výše důchodů – indexovaná k vývoji inflace, mezd nebo jiných ukazatelů, poskytlo by to pojišťovnám i lékařům alespoň nějakou jistotu při tvorbě finančních plánů. Nepochybně by jako u důchodů přežil nějaký mechanismus, jímž by vláda v případě mimořádných situací nebo záchvatů populismu mohla platbu navýšit, ale i tak by byl systém pořád přehlednější než dnes.

Důležitým covidovým domácím úkolem, na nějž se vláda vykašlala, je vyvedení plateb za provedené testy a klidně i za očkování mimo systém veřejného zdravotního pojištění. Pokud by vznikl zvláštní jednorázový dotační titul nebo rozpočtový fond, z nějž by stát hradil testy, vakcíny či sekvenace (a jako příprava na možné podzimní potíže by to pořád stálo za úvahu!), mělo by to dvě zásadní výhody. Jednak by se o mnoho miliard ulevilo zdravotnímu pojištění a jednak by se z těchto výdajů staly výdaje mimořádné a jednorázové. A nikoli strukturální jako při navýšení platby za státní pojištěnce.

Zvýšená platba za státní pojištěnce je totiž každoroční výdaj, který bude v letošním roce o 55,5 miliardy korun vyšší než v roce 2019. V příštím roce bude podle Vojtěchova návrhu tento rozdíl činit už 70 miliard, což bude fakticky znamenat, že v roce 2022 bude stát za své pojištěnce odvádět ze státního rozpočtu dvakrát víc než v roce 2019. To je další mohutný růst strukturálních výdajů bez jakékoli rozvahy o příjmech.

Fatální nepochopení rozdílu mezi štědrou, ale jednorázovou covidovou pomocí a rozvratem státních financí skrze raketový nárůst strukturálních výdajů, případně skokový strukturální pokles příjmů, je bohužel charakteristickým rysem českého boje s dopady pandemie.

Je zcela pochopitelné, že české zdravotnictví potřebovalo po nástupu pandemie mohutnou vzpruhu a je správné, že se mu jí dostalo. Zdvojnásobení státních výdajů do systému zdravotního pojištění během tří let bez jakékoli reformy je ale příliš silná káva. Po odeznění pandemie, které se snad blíží, bude třeba začít hledat pro státní výdaje na zdravotnictví a i pro výdaje ve zdravotnictví jako celku nějakou přijatelnou brzdnou dráhu.

Jinak se při tomto tempu růstu stane celý systém skutečnou finanční „černou dírou“. Takovou, o jaké před pěti a více lety kázal ministr financí Andrej Babiš v plamenných projevech proti svému vládnímu kolegovi ze zdravotnictví Svatopluku Němečkovi z ČSSD. Ty plamenné projevy psal tehdy Babišovi mladý a agilní poradce Adam Vojtěch. Možná by dnešní ministr měl zalovit v archivech a argumenty tehdejšího poradce si připomenout.