Článek
Existují věci, které nechcete slyšet. Například když expert na intenzivní medicínu prohlásí „Je to profesně velmi zajímavá doba“, měla by hloubka průšvihu, v němž se nacházíme, dojít každému s pudem sebezáchovy.
Ta věta pochází z rozhovoru s vedoucím lékařem oddělení intenzivní péče Karlovarské krajské nemocnice Robertem Jandou pro odborný časopis Medical Tribune. Zazní v něm mnohem více znepokojivých slov. „Hlavní je mít vzdělaný personál. My máme vzdělaný tým a provádíme aktivní politiku mimo intenzivní péči. Tím mám na mysli triáž. Pokud mám v nemocnici osmdesát lidí s covidem, vím, koho z nich budu intubovat, koho ne a proč. Zvedám telefony, volám rodinám, vysvětluju,“ popisuje Janda a k obecné situaci dodává: „Rád bych se mýlil, ale obávám se, že jsme ve fázi výbuchu. Jestli to i jinde začne být tak špatné jako v našem kraji, mají nastoupit vzdělaní intenzivisté a mají se tvrdě čelem postavit triáži a efektivitě rozhodování. V situaci, kdy jsou vláda i opozice v totálním chaosu (…), nezbývá nám ve zdravotnictví nic jiného než to vybojovat.“
Varovných hlasů ze zdravotnického terénu zaznívá čím dál víc, ale to není žádná novinka. Novinkou ovšem je, že o triáži už otevřeně promluvil i ministr zdravotnictví Jan Blatný na středeční tiskové konferenci. Sice tomu říkal „prioritizace pacientů“ a „fungování nemocnic v systému nedostatku vzácných zdrojů“, ale znamená to pořád totéž – české zdravotnictví jako celek se neodvratně blíží k hranici svých kapacit, přičemž v některých regionech už ji zjevně překročilo.
V takové situaci je celkem pochopitelné, že ve vládě dochází ke změně přístupu v boji s nákazou. Pochopitelné ovšem není, k jaké změně vláda sáhla. V dosud nejkritičtější chvíli epidemie jsou hlavními tématy ministrů otevírání škol a obchodů. Souběžně s těmito plány vláda vyhlašuje, že ke zpřísňování opatření se nechystá a od této chvíle se bude spoléhat na individuální odpovědnost a „správná rozhodnutí“ každého občana.
Jinými slovy, premiér Andrej Babiš na jedné straně upozornil, že polovina lidí stávající opatření nedodržuje, ale ještě týmž dechem vyjádřil naději, že po otevření škol a obchodů začne platit nová „společenská smlouva“ a lidé najednou opatření dodržovat začnou. A ministr zdravotnictví (tady asi stojí za to připomenout, že to je ten člen vlády, který má na starosti zdravotnictví!) souhlasí. Největší důraz ovšem položí na to, aby se o postupném návratu žáků do škol a otevření celého maloobchodního sektoru nemluvilo jako o „rozvolňování“.
O ouverturu tohoto dojemného duetu se postaral vicepremiér a dvojitý ministr Karel Havlíček, když už v úterý pro Český rozhlas o rozvolnění prohlásil: „Pojďme si to na dobu 14 dnů vyzkoušet, dodržovat všechna pravidla, pak můžeme jít na další oblasti služeb.“ A kdyby to prý nevyšlo, „tak můžeme vždy zatáhnout za ruční brzdu“.
Tahle dokonale sladěná změna azimutu je téměř neskutečná. Nicméně u Havlíčka, mezi jehož agendy spadá i péče o obchod, nebo u premiéra, mezi jehož agendy spadá péče o vlastní obraz na Facebooku, se to dá jakž takž pochopit. Je to samozřejmě navýsost děsivý postoj, protože kvůli té Havlíčkově 14denní „zkoušce“ pravděpodobně – úplně jisté to není – zemře docela dost lidí, kteří by bez rozvolnění mohli žít, ale z resortního pohledu to jistý zvrácený smysl dává.
Jenže těmto pánům ochotně přizpívává druhý hlas i ministr zdravotnictví – místo aby křičel, vyhrožoval demisí, bouchal pěstí do stolu, hlavou do zdi a násilím cpal svým kolegům před oči prezentace a grafy svých vlastních podřízených, kteří z nezpochybnitelně erudovaných pozic jasně říkají, že „není čas na experimenty“, varují před přeplněnými nemocnicemi a hlásí, že „pokud dojde k masivnímu rozvolnění, tak tomuto riziku populace vyjde vstříc a urychlí ho“.
Blatný překvapivě nepřespává přede dveřmi ministryně financí, aby z ní nepřetržitým přívalem jasných argumentů vydobyl peníze na kompenzaci zásadních opatření ve výrobních podnicích, kde se virus šíří. Namísto toho dokáže během jediné tiskové konference vysvětlovat pravidla triáže a zároveň hájit otevírání škol a obchodů.
Blatný nehoruje za opatření, která by omezila šíření nákazy v továrnách a montovnách. Na to žádné plány nenabízí. Zato nabízí plány, podle nichž za pár týdnů dojde ve zdravotnictví k „omezení péče na akutní stavy ohrožující bezprostředně život“. Ambulantním zdravotníkům by podle tohoto plánu mohla být uložena pracovní povinnost v péči o covidové pacienty, v nemocnicích by mohl pomáhat Červený kříž, jak tomu bývá v oblastech humanitárních katastrof, a do péče o covidové pacienty by se mohly zapojit i špičkové superspecializované nemocnice, které to dosud nedělají, například pražský IKEM nebo brněnské Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie.
Stručně řečeno, Česko nemá žádný plán pro případné krizové uzavření továren, ale zato má poměrně jasný plán pro uzavření nemocnic a faktické zhroucení veškeré necovidové zdravotní péče. Reálné priority vlády jako celku lze stěží ilustrovat názorněji.
Je to bezmála rok, co se vláda snaží předstírat pevné a rozhodné řízení epidemie. Zkraje to dokonce vypadalo docela věrohodně a úspěšně. Přehazovat v nejkritičtější fázi zničehonic odpovědnost na individuální úroveň je jednak nebetyčný cynismus a jednak projev manažerského zoufalství. Můžeme si být jisti, že pokud se vládní „zkouška“ zvrtne, ještě to od členů kabinetu za svou nezodpovědnost pěkně schytáme.
Že se na tom ale bez mrknutí oka podílí i ministr zdravotnictví, je neomluvitelné a znamená to faktickou rezignaci na hlavní náplň funkce – na bezpodmínečnou péči jak o veřejné zdraví, tak o zdravotnictví jako takové. Blatný v podstatě provedl něco jako mentální demisi. Na ministerské židli pořád ještě sedí, ale vlastně není úplně jasné proč.
