Článek
Ministr zdravotnictví Jan Blatný v sobotním rozhovoru pro MF Dnes říká: „Pan premiér je premiérem celé vlády, tudíž on ovlivňuje rozhodování všech ministrů. Na druhou stranu, a já jsem to nakonec už řekl, když jsme se s premiérem poprvé bavili, tak jsem byl velmi rád, že jsem s ním mohl otevřeně probrat, že nechci, aby moje práce byla ovlivňovaná politickými názory. Nepřišel jsem dělat stranickou politiku.“
V titulku článku není slovo „stranickou“, takže zní „Nepřišel jsem dělat politiku, nabízím služby zemi, tvrdí nový ministr Blatný“.
Po trapné, ale snad už absolvované eskapádě s rozpomínáním se na podpis pod „Chvilkou pro rezignaci“ tu je další politické okénko nového ministra.
Tentokrát jde o variaci na téma „já ale nejsem takový ten politik“. Ministr covidu není první, kdo se o tuhle oblíbenou historku pokouší. Naopak – je to jen zatím poslední a markantní z řady jiných příběhů.
Jeden za všechny: Andrej Babiš také ze začátku opakoval, že „není politik“, pak to aktualizoval na „nejsem tradiční politik“. Teď je nevím co, asi kuličkové ložisko.
Jan Blatný by si do začátku zasloužil ne 100 dní, ale možná alespoň 100 hodin, ale tady jde o omyl, který má tuhý kořínek a je ho dobré uvést na pravou míru hned. Takže: Jan Blatný je od čtvrtka politik, a to jeden z nejvýznamnějších politiků ve státě.
Představa, že se dostavil do vlády jako jakýsi odborný opravář, který „nabízí své služby“, a týká se ho jen ta rozbitá lednička, je scestná.
Ministři tu nejsou od toho, aby nafasovali klíče a hezky kormidlovali svůj obor, jejich úkol je daleko širší. Obávám se, že pan Blatný – a znovu, není v tom vůbec sám – tohle úplně nedoceňuje. Ke klamu, že ministr rovná se šafář ministerstva, se mimoděk přihlásil už na první tiskovce: „V minulosti jsem přijal funkci v jedné z největších nemocnic v Česku, teď jde ještě o větší nemocnici.“
Čím ve skutečnosti má být ministr, se dá nepřekvapivě usoudit ze zaprášeného papíru s názvem Ústava České republiky, při četbě článku 68, odstavce 2: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“
Čili: Prezident za prvé jmenuje členy vlády a teprve za druhé je pověřuje řízením ministerstev. Pověřování se pochopitelně cituje i při slavnostním aktu, když členové kabinetu skládají slib.
Z toho plyne, že to hlavní je být součástí vlády, a pak dělat ministerského šéfa. V Ústavě se nepíše „prezident jmenuje ministry“, jakkoli se to tak kvůli zjednodušení říká.
Nejde o slovíčkaření, ta posloupnost jmenuje-pověřuje je v Ústavě z dobrých důvodů a jedním z nich je právě spoluzodpovědnost členů vlády za celek. „Vláda rozhoduje ve sboru,“ výslovně zakuli ústavodárci do článku 76.
Až se bude na vládě hlasovat o něčem žhavém, vypne snad ministr Blatný monitor a odejde za dveře se slovy „nechci, aby moje práce byla ovlivňovaná politickými názory, nepřišel jsem dělat stranickou politiku“? Když budou na stole Dukovany, řekne: Pánové, omlouvám se, to se mě netýká, tomu já nerozumím?
Vláda se nemůže skládat z ministrů-atomů, kteří se „starají o svůj resort“ a „nedělají politiku“.
Takový stav je kromě toho v praxi neudržitelný. Že je politikem, Blatnému dojde určitě ještě dřív, než se objeví v žebříčcích průzkumů veřejného mínění. Že sedí v křesle, které podle přílohy 1 koaliční smlouvy náleží hnutí ANO 2011, už snad ví.
Distanc politiků od politiky je dlouhodobým, bohužel i zhoubným nedorozuměním. Co v důsledku hrozí: Politici nebudou dělat svoji práci dobře, protože fachidiotsky. A také snazší úniková cesta před zodpovědností. Kličkování před kontrolou moci. „Nejsem politik“ může být myšlené upřímně i posloužit jako výmluva.
