Článek
Ani výsledek krajských voleb, který opoziční sněmovní strany interpretují jako zásadní impuls k oživení a sjednocování protivládního tábora, neodradil někdejšího lídra občanské iniciativy Milion chvilek pro demokracii Mikuláše Mináře od jeho úmyslu. Potvrdil, že do příštích sněmovních voleb půjde s vlastním politickým hnutím.
Tím padají beztak již chatrné naděje opozičních lídrů, že volební víkend odradí Mináře od kroku, který oni líčí jako nezodpovědné drolení opozice – teď, když ona sama už najisto chce se svým rozdrolením něco podstatného udělat.
Minář ale jde do toho a slibuje „největší kontaktní kampaň v dějinách České republiky“. A jestli už něco předvedl, pak mimořádnou schopnost mobilizovat dobrovolníky a s jejich pomocí i statisíce nespokojených občanů, a to nejen ve velkých městech. A bude zajímavé sledovat, jak v tomhle uspěje už ne jako občanský aktivista, ale jako politický vůdce.
Problém, který zřejmě neunikl ani Minářovi, tkví v tom, že opozice i mnozí její voliči dost přehánějí ve svém nadšení z volebního výsledku. Sociálními bublinami antibabišovského tábora se šíří euforické ujišťování, že tyhle krajské volby jsou počátkem Babišova konce, který bude dokonán v příštím roce volbami do Sněmovny.
Realita je ale mnohem syrovější. Propastný odstup mezi ANO a ostatními stranami se nijak výrazně nezmenšil. ANO získalo v krajích téměř dvakrát víc hlasů než druzí Piráti a ještě o něco víc než občanští demokraté. A to i navzdory komunikačnímu chaosu, hysterickému tápání a odkládání nezbytných kroků, které premiér předvedl při novém vzepětí covidové pandemie.
Pokud nyní opozice dělá dobrou práci, pak vytvářením řady nových krajských koalic bez hnutí ANO. Babišizace země tak alespoň trochu ztrácí tempo.
Ve sněmovních volbách ale nemusí k odstavení hnutí ANO od vlády stačit, že opozice získá dostatek hlasů, aby mohla vítězné ANO obejít. Vždyť prezident může Babiše dvakrát pověřit sestavením vlády. A už víme dobře, s jakým destrukčním zápalem umí Miloš Zeman zacházet s touhle ústavní pravomocí.
Andrej Babiš by pak mohl menšinově vládnout tak dlouho, dokud se mu nepodaří mocenskými lákadly vrazit klín do opozice a vyloupnout z ní kýžené koaliční partnery.
A je nesmyslná představa, že by takovému vábení podlehly některé ze stran demokratické opozice? Rozhodně ne zdaleka tak nesmyslná v zemi, která zažila grandiózní podvod na voliče v roce 1998, kdy se tehdejší ODS spojila s ČSSD do povolební kryptokoalice poté, co Václav Klaus mobilizoval národ proti Miloši Zemanovi. A naopak.
Jediný spolehlivý způsob, jak může opozice vyrazit Andreji Babišovi vládu z rukou, je nenechat ho zvítězit a zatlačit hnutí ANO na druhé a ještě lépe třetí místo. Mikuláš Minář ale dává najevo pochyby, že právě tohle naše demokratická opozice nedokáže. A to ani v případě jejího spojení do dvou koaličních bloků. Má pravdu, nebo jsou to nepodložené spekulace ambiciózního mladíka?
Předně pořád není jisté, zda se efektivní spojenectví vůbec podaří lídrům dojednat. Nadějněji se momentálně jeví koalice Pirátů a STAN. Už jenom proto, že obě strany jsou velmi podobně liberálně i sociálně naladěné.
A z toho, co máme na politické scéně k dispozici, představují tu modernější a překotným společenským změnám otevřenější verzi.
Trochu jinak se to má se zvěstmi o připravovaném spojenectví občanských demokratů, lidovců a topky. Když se v sobotu po volbách sešli u piva předsedkyně a oba předsedové těchto stran, doprovodil to internetový deník Forum 24 titulkem: „Včera v pět odpoledne se možná začala rodit koalice, která Babiše smete.“
O něco více střízlivosti by ale neškodilo. Vždyť spojování těchto partají představuje až příliš mnoho úskalí, při jejichž překonávání se mohou otřásat i stranická vedení. A to nejen kvůli nezhojeným křivdám mezi lidovci a od nich odpadlickou TOP 09. Ale také je tu zřejmý odpor vůči ODS v části lidovecké základny, která mimo jiné pamatuje potupné ódéesácké pořekadlo: Had na tři? Lux!
Lidovci nezvládli před třemi lety dovršení koalice se STAN a práskli do bot v okamžiku, kdy po celé zemi už visely billboardy s Bělobrádkem a Gazdíkem coby nerozlučnými druhy ve volební vřavě.
Tehdy politiky KDU-ČSL na poslední chvíli vyděsila desetiprocentní koaliční klauzule pro vstup do Sněmovny. Co se od nich dá čekat v případě trojbloku, který musí překonat patnáct procent? Zvlášť když preference takové koalice před volbami včas nevyskočí do bezpečné výše?
ODS, lidovci i část TOP 09 jsou v podvědomí veřejnosti spojeni s devadesátými léty, kdy stály v čele ekonomické transformace. Kdy ale také strany, udávající reformní tón, byly privatizovány do rukou rychle bohatnoucích ekonomických šíbrů a staly se kořistí politických podnikatelů. Což vedlo k vytvoření nezvladatelného prostředí korupce a klientelismu a paradoxně přivedlo k moci Andreje Babiše, který sám je produktem tohoto porouchaného systému.
Případná koalice ODS, KDU-ČSL a TOP 09 tedy nedává úplně uspokojivou odpověď na klíčovou otázku: Jak se zbavit Andreje Babiše a nevrátit se do předbabišovských časů?
Právě to zřejmě vedlo Mikuláše Mináře k přesvědčení, že se musí z velké části obrátit k lidem, kteří nedůvěřují jak Babišovi, tak ani stranám, které tady byly před ním.
„Je velmi nepravděpodobné, že se voliči Andreje Babiše vrátí k těm stranám, kvůli kterým volí Babiše. Pravděpodobnější je, že je osloví nové hnutí s novými osobnostmi, s novou vizí a pozitivním přístupem, které mobilizuje tisíce dobrovolníků. To osloví i lidi, ke kterým se nedostanou standardní strany, které jsou symbolem toho, proč šel Babiš do politiky,“ prohlásil Minář v DVTV.
Samozřejmě, že jsou to všechno zatím jen velké naděje a sny, s nimiž Mikuláš Minář ohlašuje svůj příchod. A nikdo dnes nemůže vědět, zda je skutečně dokáže proměnit v uvěřitelnou vizi, získat pro ni schopné lidi i z regionů mimo Prahu a uspět v divoké kampani, v níž tak trochu půjde proti všem.
Jak ale kdysi prohlásil Václav Havel: „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl. Bez ohledu na to, jak to dopadne.“ O Minářovi můžeme zatím s určitostí říct jediné: Že s jistotou o smyslu svého počínání do politiky vstupuje.
