Článek
Seznam Zprávy přinášejí dva pohledy na budoucnost českého uhlí. Jeden je z pera Jana Rovenského z hnutí Greenpeace. Druhý text, jehož autorem je člen think tanku Realistická energetika Milan Smutný, si můžete přečíst zde.
Všechny scénáře vývoje energetiky, které modelovala vládní uhelná komise, počítaly pro rok 2030 s cenou emisní povolenky 30 eur za tunu CO2. Námitky mé i dalších členů komise, že je tento odhad absurdně nízký, byly předsedou komise a univerzálním ministrem Havlíčkem odmítnuty. Ve všech scénářích potom uhlí velmi nepřekvapivě vycházelo v roce 2030 jako tržně konkurenceschopné.
V okamžiku, kdy píšu tyto řádky, atakuje cena povolenky 60 eur a dále roste. Výroba elektřiny z uhlí je tak stále častěji dražší než ze všech ostatních zdrojů – od jádra přes obnovitelné zdroje po zemní plyn – a zůstává stále častěji pod závěrnou čárou merit order žebříčku. Překlad do lidské řeči by zněl asi tak, že uhelné doly a elektrárny začnou i ve středoevropském prostoru v nejbližších letech masivně krachovat. Závěry a doporučení uhelné komise jsou z tohoto hlediska zcela irelevantní. Život jako obvykle předběhne politiku.
Vzhledem k tomu, že cenu povolenky určuje trh, má stát v zásadě jen tři možnosti, jak řešit rychle se blížící výpadek 40 procent výroby elektřiny v našem energetickém mixu: a) nedělat nic, nadávat na zlou EU a čekat, jak to dopadne, b) začít provoz uhelné energetiky dotovat desítkami miliard z veřejných rozpočtů, anebo c) začít se urychleně připravovat na technicky a právně proveditelnou náhradu uhlí bezemisními zdroji.
Současná vláda dosud zjevně výrazně preferuje první variantu. Krom toho nás zásobuje optimistickými vizemi nové jaderné elektrárny, jejímž drobným nedostatkem ovšem zůstává, že i podle těch největších optimistů bude spuštěna v roce 2038. Tedy přibližně deset let poté, co zkrachuje poslední tuzemská uhelná elektrárna. S náhradou uhlí nám tedy moc nepomůže.
Nejmenovaní uhlobaroni-srdcaři zjevně sázejí na druhou zmíněnou možnost a snaží se nás přesvědčit, že nejefektivnějším způsobem, jak se zbavit uhlí, je začít jeho provoz masivně dotovat z našich společných peněz. (Za pozoruhodný detail považuji, že ČEZ v téhle hře nejede a od bývalých spřízněných duší a jejich PR mašinerie kvůli tomu čelí stupňujícím se veřejným útokům.)
Podobné pokusy o dobývaní renty tu nejsou poprvé a jistě ani naposled. Ale přesto se vyplatí zbystřit.
Debata se točí především kolem takzvaných kapacitních plateb. Ty mají zajistit, že část zdrojů, jejichž existence by normálně nedávala ekonomický smysl, je připravena v záloze. Ve chvíli, kdy by přenosové soustavě hrozil nedostatek elektřiny, stát (přesněji ČEPS) dá pokyn a uvedený zdroj zahájí výrobu. Výměnou za „pohotovost“ dostává stanovenou odměnu.
Osobně jsem přesvědčen, že zmíněné kapacitní platby budeme potřebovat. I při maximálním využití dostupného potenciálu obnovitelných zdrojů a ponechání všech stávajících jaderných elektráren v provozu budeme totiž kolem roku 2028 pravděpodobně čelit několik týdnů v roce situaci, kdy nabídka elektřiny nestačí uspokojit současnou poptávku. Půjde spíše o jednotky než desítky procent výkonu, ale i drobná odchylka je v tomto případě nepříjemná.
Současně ovšem považuji za jisté, že uhlí nám s tímto problémem nepomůže.
S výjimkou napřesrok odstavených černouhelných Dětmarovic totiž stojí česká elektroenergetika na hnědém uhlí. A to má své důležité charakteristiky. Kvůli nízké výhřevnosti se dá ekonomicky smysluplně dovážet jen na krátké vzdálenosti – proto s ním neexistuje globální ani regionální trh. Každá elektrárna bývá vázána na konkrétní blízký velký povrchový velkolom, který ji zásobuje palivem. Jenže takový velkolom nelze provozovat sezónně pár týdnů či měsíců v roce, jeho provoz nelze trvale výrazněji omezit. Brání tomu obrovské fixní náklady spojené se splácením investic, údržbou, čerpáním vody, opravami strojního vybavení či mzdami.
Představa, že by mohlo hnědé uhlí ekonomicky smysluplně fungovat v roli záložního či nouzového paliva, jež by „krylo záda“ obnovitelným zdrojům, je proto zcela chimérická. Pokud se někdo snaží v Česku otevřít debatu o státních dotacích na provoz uhelných dolů a elektráren, měl by poctivě přiznat, že mu jde o faktické dotování uhelného „business as usual“. Tedy provozu uhelných zdrojů pracujících v režimu takzvaného základního zatížení, lidskou řečí zhruba „víceméně furt“.
Když odhlédneme od toho, že takový mechanismus podpory by byl neefektivní ekonomicky i technicky, zbývá dodat, že by byl zcela neslučitelný s evropskými pravidly pro poskytování státní pomoci.
Řešením ovšem nejsou ani dotace pro celoroční provoz plynových zdrojů, kterými by někteří rádi nahradili uhlí v poměru 1:1 pod záminkou plynu jako „přechodového paliva“. Jde přitom o jednu z nejnebezpečnějších manipulací debaty o budoucnosti energetiky, které čelíme. Zemní plyn má totiž po započtení pouhých dvou procent úniků při těžbě a přepravě stejné emise skleníkových plynů jako to nejhorší uhlí.
Hlavní výhodou plynu není jeho údajná „nízkoemisnost“, ale flexibilita. Na rozdíl od uhlí ho můžeme zapnout skutečně jen na těch pár set hodin ročně, kdy nám nebude stačit jádro, obnovitelné zdroje a přeshraniční výměny. Nemá tedy smysl přemýšlet o plynu jako o „přechodovém“, ale spíš jako o „nouzovém“ palivu.
Lze tedy vůbec proplout mezi Skyllou nedostatku elektřiny a Charybdou zbytečného sypání státních miliard do uhelných a plynových elektrárenských kotlů? Věřím, že ano.
Řešením jsou v zahraničí osvědčené veřejné aukce na kapacitní platby. Stát předem jasně řekne, jaký flexibilní výkon na kolik hodin v roce poptává – a vyhlásí aukci mezi provozovateli na jeho pokrytí. Rozhodne nejlepší cena. Rád se vsadím, že staré uhelné elektrárny jako Počerady by v takové transparentní soutěži neměly šanci. I proto očekávám, že v nejbližších měsících uslyšíme ještě hodně křiku, pláče a strašení blackouty. Jejich skutečným cílem bude jediné – státní renty exkluzivně pro uhlobarony.
