Článek
Je naprosto úděsné, když premiér oznamuje v médiích své ministryni financí, že hodlá zvýšit výdaje státu o desítky miliard korun. Není to ostatně poprvé. Loni v lednu Andrej Babiš v rozhovoru s autorem tohoto textu oznámil ministryni Schillerové, „nechť se na to připraví“, že od ní bude požadovat zvýšení důchodů v roce 2020 o dalších 900 korun. Stalo se.
Ve středu večer v televizním rozhovoru oznámil („Schillerová to ještě neví!“), že se bude dožadovat navýšení plateb státu za státní pojištěnce do systému zdravotního pojištění. Letos skoro dvacet miliard navíc, příští rok přes 50. Není pochyb, že premiérovo přání bude opět splněno. Televizní rozkaz se neodmítá.
Rovnou ale dodejme, že obsahově je to rozkaz správný. Zdravotnictví už podobné ujištění potřebovalo jako sůl. Česko hodlá miliardami zachraňovat kdejaký polomrtvý velkopodnik premiérových kamarádů, ale nemocnicím, jejich personálu a dalším zdravotníkům se v podstatě pořád jenom děkovalo. Zhruba týden starý chimérický a zcela nesystémový Babišův slib, že zdravotníci v první linii dostanou za svůj boj s koronavirem jakési odměny, se fakt nepočítá. Zvýšení plateb za státní pojištěnce ano.
Provoz ve většině nemocnic teď několik týdnů prakticky stál, zdravotnictví se připravovalo na nápor koronavirových pacientů a z příkazu svého ministra odkládalo veškerou plánovanou péči. I nyní, kdy by se provoz zdravotnických zařízení měl vrátit blíže k normálu, musejí nemocnice držet vyčleněnou část lůžek intenzivní péče a příslušného personálu pro případ vlny pacientů s covid-19, takže jejich výkon nebude odpovídat původním plánům na letošní rok. Pokud by zdravotní pojišťovny byly přísné, tak by nemocnicím kvůli výpadku péče měly snížit platby, což by mohlo leckterý špitál srazit na kolena.
O to ale pojišťovny ani nikdo jiný samozřejmě nestojí, takže zálohové platby budou chodit nemocnicím dál, a až se bude příští rok účtovat, tak se uvidí. Což ovšem znamená, že pojišťovny dost možná zaplatí víc, než plánovaly, aby udržely nemocnice nebo jiné poskytovatele i v mimořádné situaci nad vodou.
Přesto náklady na zdravotní péči nejsou tím, co zdravotnický systém na koronavirové krizi děsí nejvíc. Podle ředitele největší pojišťovny VZP Zdeňka Kabátka bude problém především na straně příjmů. „Určitě to ovlivní náklady. Nemyslím ale, že je to ovlivní fatálně. (…) Nepředpokládám nezvládnutelný nárůst péče ani to, že by to systém položilo. (…) Kde vidím zásadní problém, je příjmová stránka,“ řekl nedávno Kabátek v rozhovoru pro odborný časopis Medical Tribune. Celkový pokles letošních příjmů – kvůli vládním opatřením, kvůli zpomalení růstu mezd i kvůli nárůstu počtu nezaměstnaných – odhadují pojišťovny zhruba na 30 až 40 miliard korun. Čísla se ale hodně liší.
Březnová zpráva Analytické komise k dohodovacímu řízení, která toky peněz ve zdravotnictví bedlivě sleduje, odhaduje propad příjmů zdravotního pojištění v letošním roce o 29 miliard proti loňsku (z 326 na 297 miliard). Následně odhad upravila podle dubnové makroekonomické predikce ministerstva financí a počítá s nárůstem letošních příjmů zdravotnictví proti loňsku o 12 miliard. S vyšší platbou za státní pojištěnce přitom predikce ministerstva ještě nepočítá, což potvrzuje Babišovu tezi, že „Schillerová o tom neví“.
V hlubokých mlhách nejistoty, v nichž zdravotnictví tápe, je proto Babišův příslib vítaným zábleskem. Zvýšení plateb za státní pojištěnce je rychlý způsob, jak do zdravotnického systému dostat poměrně jednoduše docela velké množství peněz. Stát platí pojistné za šest milionů Čechů (hlavně za děti, studenty, důchodce, nezaměstnané), tedy za tři pětiny všech účastníků veřejného zdravotního pojištění. V roce 2019 stát poslal pojišťovnám za „své“ pojištěnce skoro 72 miliard korun, což z celkové sumy příjmů zdravotních pojišťoven dělalo zhruba 22 procent.
Z toho je vidět, že platba za státního pojištěnce je výrazně nižší než částky, které do zdravotnictví platí ekonomicky aktivní lidé. Pro srovnání – letos platí stát za „svého“ pojištěnce 1 067 korun měsíčně. Zaměstnanec s průměrnou mzdou společně se svým zaměstnavatelem odvedou do zdravotnictví každý měsíc 4 607 korun, minimální odvod OSVČ činí 2 352 korun měsíčně.
Tato struktura příjmů je pochopitelná z pohledu solidarity – v tomto případě zdravých s nemocnými. Ale v kombinaci s velmi nízkou mírou spoluúčasti pacientů na nákladech péče činí české zdravotnictví obrovsky závislým na ekonomickém cyklu. Jinými slovy, koronavirová krize zastihla české nereformované zdravotnictví v nedbalkách a teď se uvidí, jak velký průšvih z toho bude.
Jakmile se ekonomice nedaří a skokově roste počet nezaměstnaných, dělají se v příjmech zdravotnictví velké díry. Také růst mezd, v poslední době velmi rychlý, znamená růst příjmů zdravotního pojištění. Jeden zaměstnanec s průměrnou mzdou, který přijde o práci, znamená dnes pro zdravotní pojišťovnu propad příjmů o 3 540 korun měsíčně (rozdíl mezi odvedeným pojistným ze mzdy a platbou státu za nezaměstnaného). Navrhované zvýšení plateb za státní pojištěnce o 500 korun od druhé poloviny letošního roku by tento výpadek snížilo právě o tu pětistovku. Takže pojišťovnám nejen přijde vhod pár desítek miliard navíc, ale také rostoucí nezaměstnanost by je měla bolet o něco méně.
Což je prima a Babišův návrh na růst plateb o 500 korun od letošního července a o další dvě stovky od příštího roku je v kontextu dosavadních debat velkorysý. Pořád to ale nemusí stačit. Hlavní slovo v kondici českého zdravotnictví bude mít kondice ekonomiky. Pokud nezaměstnanost neprorazí střechu a mzdy a platy alespoň trochu porostou, pak zdravotnictví může krizi ustát celkem bez úhony. Pokud ale ekonomická opatření nezaberou a ekonomika padne na kolena, nepomůže ani pětistovka navíc za státní pojištěnce.
Summa summarum – o budoucnosti zdravotní péče v Česku se dnes zdaleka nerozhoduje jen platbami za státní pojištěnce, jakkoli potěší, ale účinností a přesným zacílením všech těch Pětadvacítek, bezúročných půjček, odpouštěním nájmů, kurzarbeitů a podobně. Což tedy – dodejme skepticky – nejsou pro české pacienty úplně skvostné vyhlídky.
