Článek
Co se to děje kolem Milady Horákové? Její hlas uslyší Pražané v metru, na mnoha místech v metropoli se objevují velkoplošné plakáty s jejím portrétem a nápisem „Zavražděna komunisty“. Ve dnech 26. a 27. června vyvěsí radnice, instituce i občané černé prapory. Obecní rozhlas bude vysílat audiokoláž z nahrávek soudního procesu a posledních dopisů psaných v pankrácké věznici. Operátor O2 spustil kromě jiných akcí virtuální „odpočítávání“ do okamžiku popravy.
A už tu také máme debatu, jestli na Miladu Horákovou, která se stala obětí justiční vraždy před 70 lety, 27. června 1950 v pankrácké věznici, vzpomínat právě takto a „povinně“.
Co se to tu hraje za divadlo kolem statečné, nepoddajné ženy?
„Zlotřilá chamraď“
Ano, Milada Horáková byla zavražděna komunisty.
Předcházel tomu inscenovaný proces, na který dohlížely špičky komunistické strany včetně Klementa Gottwalda a který připravili sovětští poradci. Bylo to odporné divadlo, jež nejenže dovedlo čtyři jeho aktéry na popraviště, ale které předtím donutilo mučením Miladu Horákovou a dalších 12 obviněných přijmout hrozné ponižující role.
Když žádal poprvé prokurátor trest smrti pro Horákovou – před nacistickým soudem v Drážďanech v říjnu 1944 – sama se obhajovala, německy a znamenitě. A vyvázla, dostala „jen“ osm let.
Na jaře 1950 to byl ale jiný soud. Divadelní historik a teatrolog Vladimír Just ve studii Teatralita politického procesu píše: „Celý devítidenní politický proces, ve své monstróznosti nejen první, ale i největší svého druhu u nás, měl svůj přesný dramaturgický záměr, disponoval během osmiměsíčních zkoušek průběžně upravovaným, posléze však pevně fixovaným dramatický textem (jeho základem je výslechový protokol, připravený pod dozorem sovětských poradců vyšetřovatelským aparátem Státní bezpečnosti). Z něho vystupují patřičně odstupňovaní negativní i kladní hrdinové (budoucí dramatické postavy) a lze z něj vyčíst i jasně vytyčené generální téma, s řadou podtémat a motivů vedlejších. Především však byl znám dopředu závěr celého dramatu - monstrpřehlídka největších zemských škůdců („zlotřilá chamraď zavilých zločineckých typů nejprohnanějších podlidí“) měla být završena exemplárním hrdelním potrestáním tvrdými rozsudky, jejichž korunou budou popravy čtyř hlavních aktérů.“
Vedle reakcí publika přímo v jednací síni přišlo soudu asi 6300 rezolucí z celého Československa, které pro obviněné žádaly co nejpřísnější tresty. Just připomíná, že také od sokolů, pionýrů a skautů. I například dopis 11 dětí ze zvláštní školy v Bystřici pod Hostýnem, které žádají přísnost, aby „ostatním nepřátelům republiky zašla chuť na podobná darebáctví“.
Několik občanů poslalo prezidentu Gottwaldovi žádosti, v nichž se za Horákovou přimlouvali. Našla si je pak Státní bezpečnost.
„Přišel jsem stínat hlavy“
A potom jazyk. Vladimír Just píše o „skryté bitce dvou jazyků“ při procesu: „Vyprázdněný jazyk totalitní moci, který je ovšem nadán zlověstnými účinky směrem k realitě, si od počátku činí absolutní nárok na popis světa… Proti jazyku totalitní moci stojí však – a to patří ke specifikám procesu - zoufalá snaha o uchování zbytků jazyka přirozeného, jenž vrací věcem jejich původní, neideologizované významy.“ V jedné chvíli předseda senátu soudce JUDr. Karel Trudák napomíná Miladu Horákovou slovy: „Vy to pořád nějak formulujete…“
Proč připomínat po 70 letech i tuto stránku procesu? Protože to byla nová součást zvrácené nespravedlnosti využitá v propagandě a manipulaci s veřejností.
Sovětští poradci Lichačev a Makarov neměli o podobě procesu pochybnosti, jak potvrzuje Lichačevův výrok: „Nepřišel jsem diskutovat, ale přišel jsem do Československa stínat hlavy.“
Ano, Milada Horáková byla zavražděna komunisty.
Ale zúžit vzpomínku na ni jen na komunisty by bylo vůči této nezlomné ženě znovu nespravedlivé. Protože Milada Horáková byla bohatá originální osobnost a její osud má několik vrstev a nabízí mnoho inspirace.
Byla výraznou političkou za první republiky: velmi agilní členkou Československé strany národně socialistické, pracovala v Ženské národní radě, Červeném kříži, kde poznala Alici Masarykovou, zasazovala se za zrovnoprávnění žen a sociální spravedlnost, vysoce ceněná je její odborná legislativní práce.
Stejně tak po válce byly její nasazení a záběr obdivuhodné: byla poslankyní parlamentu prozatímního i toho po volbách v roce 1946, radila se s Edvardem Benešem, navštívila Moskvu, přednášela, odmítla spolupráci s KSČ, vedla Radu československých žen, spoluzakládala časopis Vlasta a do prvního čísla napsala text o nestranickém ženském hnutí; po únorovém puči se stal byt Horákových místem setkávání intelektuálů a bývalých politiků, Horáková vedla utajovaný odpor proti režimu, pomáhala rodinám, které komunisté připravili o majetek i možnosti obživy…
V jednom dopise rodině z Pankráce napsala: „Nelitujte mne. Žila jsem život plný, opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne otloukal a poznala jsem jeho tvrdost a těžkosti, jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život…“
Jak býti statečnými
Milada Horáková si zaslouží, abychom její odkaz studovali pečlivěji a zodpovědněji. A pokusili se vzít si z jejího života a smrti to nejdůležitější - jak se naučit statečnému postoji, když ho demokratická společnost v ohrožení nejvíc potřebuje.
Milada Horáková byla skromná, ale srdnatá bojovnice. Pracovala masarykovsky, neokázale, ale účinně. Nezaslouží si dnes vyprázdněná slova politiků či aktivistů, kteří se k výročí tu více, tu méně vkusně hlásí.
Zaslouží si pietu - třebas ostražitou.
Protože, jak dnes říká její dcera, šestaosmdesátiletá Jana Kánská žijící ve Washingtonu, o návštěvě ve věznici večer před popravou: „Maminka byla naprosto vyrovnaná, statečná, vzpřímená. Úžasná.“
