Článek
Nakonec se to povedlo – volba padla na relativně neznámou státní zástupkyni z Brna Bohumíru Kopečnou. Vypátrat její nominaci nebylo tak úplně těžké. Její osobní spis ležel tehdy v době novinářské návštěvy na Novákově stole – a na něm žlutá nálepka s připomínkou „poslat brněnské ODS!”.
Co tímto historickým úvodem má být řečeno: výběr nejvyššího státního zástupce, případně jeho konec ve funkci, je už čtvrtstoletí vrcholně politickou záležitostí.
A stejné je to dnes. Vláda může nejvyššího státního zástupce odvolat kdykoliv a bez udání důvodu. Platí to tak celých 25 let, takže když dnes ministryně spravedlnosti Marie Benešová (za stranu Hrad) chce do zákona napsat přesně časově určené funkční období nejvyššího veřejného žalobce i dvou vrchních, měli bychom to nejspíš přivítat.
Ano, pokud by s tím nepřišla právě Marie Benešová.
Mimochodem, Bohumíra Kopečná rezignovala sama po třech letech (respektive byla k odchodu donucena), jejího nástupce Víta Veselého odvolala za necelé další dva roky Zemanova vláda a na její místo posadila – Marii Benešovou, která byla ochotna spojit své jméno s pokrytím „protikorupční akce čisté ruce“, což byl bizarní předvolební slib Miloše Zemana, jenž byl nakonec zredukován na uvěznění jeho vlastního ministra financí a následnou družbu Zemanových poradců s šéfy místní mafie.
A tak bychom mohli pokračovat dál, kvůli sporům s ministrem spravedlnosti Pavlem Němcem nakonec padla v roce 2005 i Benešová, aby po ní přišla Renata Vesecká, kterou zase po pěti letech sesadil kabinet Petra Nečase a na její místo instaloval dnešního šéfa Pavla Zemana.
Před svým definitivním jmenováním musel tehdy Zeman s ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem vykonat návštěvu u plzeňského zákulisního hybatele ODS Romana Jurečka – jeho pozdější výkon to sice nijak neovlivnilo, ale jinak se politika tehdy nedělala.
O novém zákonu o státním zastupitelství se mluví skoro deset let – a je jasné, že někdejší ochota politiků naslouchat při jeho sepisování státním zástupcům skončila nejpozději po teatrálním zásahu na Úřadu vlády v červnu 2013. Pocit, že se státní zástupci po roce 2011 a příchodu Pavla Zemana emancipovali až moc, je společný většině politiků.
U Marie Benešové navíc můžeme přičíst i čistě osobní důvody a averze. Plus samozřejmě onen stále definitivně nevyřešený problém s trestním stíháním premiéra v případu Čapího hnízda, které sice bylo zastaveno, jenže do něj stále ještě může vstoupit – ano, Pavel Zeman.
Hodně štěstí, v téhle atmosféře se bude takové rozhodnutí přijímat úplně samo.
Když přitom ministryně Benešová navrhuje, aby nejvyšší státní zástupce skončil ve funkci na konci roku 2023 a Lenka Bradáčová s Ivo Ištvanem o rok později, nevypadá to zdálky jako sekernický návrh. Zeman by byl v té chvíli ve funkci skoro třináct let, Bradáčová dvanáct a Ištvan, pozor, čtyřiadvacet (s vynucenou tříletou přestávkou), což skutečně u šéfa jedné instituce není normální ani zdravé a Ivo Ištvana to snad už ani samotného nemůže bavit.
Jenže znova: jakýkoliv krok této vlády směrem k policii či státnímu zastupitelství bude posuzován optikou osobních problémů předsedy vlády. Jinými slovy, tenhle kabinet by se už měl jakýchkoliv zásadních kroků v této oblasti zdržet, což by ani nemuselo dát velkou práci. Dva roky, které zbývají do voleb, jsou ideální čas pro to, aby se zákon nakonec nestihl projednat – kde je vůle, je i cesta.
Pokud se vláda nebo poté sněmovna rozhodne už v tomhle volebním období na nic, co souvisí s justicí, nesahat, prokáže tím české spravedlnosti nejcennější službu za poslední roky.
