Článek
Za deset minut mě čeká vysílání o Bělorusku. Sedím v pohodlné sedačce, popíjím z kelímku čaj a produkční nejmenované ruské televize mě s prosebným výrazem tváře bifluje: „Prosím vás, je to živé vysílání. Neříkejte o Lukašenkovi, že je diktátor. A také nenazývejte Rusy, které v Bělorusku zatkli, vagnerovci. Opravdu nám na tom záleží,“ žádá Světlana.
S běloruským expertem si vyměníme udivené pohledy. Ruská propaganda se obává prezidenta zemičky, kterou by Kreml spolkl, ani by nemrkl? Těsně před volbami Moskva chodila okolo Běloruska vysloveně po špičkách. Snažila se nepopudit tvrdohlavého kníratého autokrata.
K opatrnému chování, tak netypickému pro jinak agresivní ruskou zahraniční politiku, měl Kreml důvod. Alexandr Lukašenko, který v zemi vládne posledních 26 let, signalizoval, že se chce z těsného objetí ruského medvěda vysmýknout.
Dokud Moskva sponzorovala běloruský rozpočet prostřednictvím dodávek levné ropy na reexport a nepožadovala hlubší integraci v rámci svazového státu existujícího od roku 1996, Lukašenko byl vrtošivý, avšak loajální spojenec Kremlu. A vždy hledal způsob, jak ze spojenectví co nejvíc vytřískat.
Jak to funguje, popsal sám Lukašenko v nedávném interview ukrajinskému novináři Dmytrovi Hordonovi. Před deseti lety byl ochoten uznat nezávislost Jižní Osetie a Abcházie, které Rusko po krátkém ozbrojeném konfliktu definitivně odtrhlo od Gruzie, pokud by Moskva zaplatila a kompenzovala případné západní sankce uvalené na Minsk. Tehdejší ruský prezident Dmitrij Medveděv na nabídku nekývl, a Minsk proto stále neuznává odštepenecké zakavkazské republiky. Byznys je byznys.
Od začátku letošního roku se vztahy mezi oběma státy začaly povážlivě drolit. Moskvě a Minsku se nepodařilo dojednat pro Lukašenkův režim životně důležitou dohodu o dodávkách ropy. Do běloruských rafinerií tak začalo natruc proudit černé zlato z Ázerbájdžánu, Norska, Saúdské Arábie, ba dokonce ze Spojených států amerických.
A když do Minsku zavítal americký ministr zahraničí Mike Pompeo, v Moskvě velmi žárlivě mručeli. Americký jestřáb si podává ruku s jejich Lukašenkem? To už vypadalo na úplný krach projektu pohrobka SSSR – svazového státu Ruska a Běloruska.
Situace se obzvlášť vyostřila těsně před volbami. Aby Lukašenkův režim eliminoval jednoho z vážných protikandidátů, bankéře Viktara Babaryka, nechal nekompromisně vyměnit vedení soukromé banky Belgazprombank. Vlastník banky, ruský plynový obr Gazprom, celou akci označil za nepřátelské převzetí.
Lukašenkova předvolební kampaň potom semlela i kremelské žoldáky. V Bělorusku bylo zadrženo několik desítek Rusů, kteří mají mít vazby na nechvalně známou vojenskou společnost Vagnera, která dělá ve světě špinavou práci pro ruský režim. Takzvaní vagnerovci zřejmě měli přes Bělorusko cestovat na další misi do Libye nebo jinam do Afriky. Běloruská tajná služba je však zatkla a režimní propaganda naznačovala, že si je najala protilukašenkovská opozice ke svržení prezidenta.
Vztahy mezi Moskvou a Minskem byly napjaté k prasknutí. A pak vše změnila jedna noc. Alexandr Lukašenko si nechal v hlasování ve všem odporujícím demokratickým pravidlům připsat drtivé volební vítězství. Protesty nespokojených Bělorusů, které otřásly zemí první povolební noc, nechal jeho režim tvrdě rozehnat. Objevily se informace o mrtvém demonstrantovi.
Zmanipulovanými volbami ovšem Alexandr Lukašenko s rozběhem skočil ruskému medvědovi do náručí. Vsadil vše na jednu kartu – zůstat u moci za jakoukoli cenu. A Kreml je tentokrát ochoten tu cenu zaplatit. Není totiž pro ruský režim vůbec vysoká. Stačí uznat Lukašenka zvoleným běloruským prezidentem.
Běloruský režim se geopolitickými hrátkami snažil zachovat svou suverenitu. Nikoli však suverenitu státu jako takového. Běloruský prezident chtěl z vrtkavých vztahů s Evropskou unií, Ruskem, USA nebo Čínou vytřískat co nejvíc dividend pro sebe. Do ruského chomoutu se mu nikdy příliš nechtělo. Lukašenko nechce být jen gubernátorem nové ruské oblasti nebo bezvýznamným viceprezidentem svazového státu. Jenže ani demokratizace autoritativního režimu, kterou by si přála Evropská unie, nepřipadá pro Lukašenka v úvahu.
Zmanipulované hlasování a tvrdé potlačení protestů vrací vztahy mezi EU a Běloruskem o pět let zpět. Na stole je opětovné zavedení sankcí proti Lukašenkovi a jeho režimu, které byly zrušeny v roce 2016. Polsko již navrhlo svolání mimořádného unijního summitu kvůli situaci v Bělorusku. Úplně razantní reakce Bruselu se ale očekávat nedá. Pro některé unijní státy je autoritář Lukašenko vhodnější než „ukrajinská“ nestabilita na hranicích Unie i než úplné pohlcení Běloruska Ruskem – ať legální, nebo podle krymského mustru.
A Kreml si mne ruce. „Počítám s tím, že vaše státnická činnost bude příznivá pro další vývoj vzájemně výhodných rusko-běloruských vztahů ve všech oblastech, pro prohloubení spolupráce v rámci Svazového státu, pro růst integračních procesů v rámci Eurasijského ekonomického svazu a Společenství nezávislých států stejně jako pro vojenskopolitické svazky v Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Toto bezpochyby odpovídá základním zájmům bratrských národů Ruska a Běloruska,“ napsal hned v pondělí dopoledne Vladimir Putin v pozdravném telegramu Alexandru Lukašenkovi.
To se dá přeložit zhruba takto: My tě uznáme prezidentem, ale čekáme za to hlubší integraci a vojenské základny u polských hranic.
Z téhle šlamastyky Lukašenko jen těžko vybruslí.
