Článek
„To, co se u nás děje, je pro mě morálně moc těžké. Je to hrůza,“ říká Soňa, novinářka běloruského státního média. Stojíme spolu u běloruského velvyslanectví v Moskvě. Posledních sedm dní sem chodí místní Bělorusové a Rusové vyburcovaní událostmi v Minsku. Přichází projevit solidaritu a položit květiny za oběti šílených represí běloruské policie.
Minulou neděli Soňa na sociálních sítích zveřejnila snímek z volební místnosti. Spolu s předsedou okrskové volební komise pózují ve školní třídě a za nimi stojí urna plná hlasovacích lístků. Starý pán má na fotce ustaraný výraz. Asi už tehdy tušil, že na příkaz režimu zmanipulované volby jsou časovanou bombou těsně před explozí. Po několikadenním běloruském masakru zmizel úsměv z tváře i běloruské novinářce.
„Lukašenko se domluvil s Putinem. Může dojít na nejhorší. Bojím se, že znovu vypuknou nepokoje,“ vysvětluje s temnou předtuchou Soňa. Brutální potlačení protestů proti cynicky podvrženému hlasování, podle kterého měl čtvrtstoletí vládnoucí prezident Alexandr Lukašenko získat 80 procent hlasů, ji prý šokovalo.
Na otázku, co bude dál, Soňa pokrčí rameny. Už se málem zdálo, že běloruský samet porazil kníratého autokrata. Situace v Bělorusku je však stále nestabilní a Lukašenkův režim neřekl poslední slovo. A ani ruský prezident.
Minulý týden republika vklíněná mezi Evropskou unii a Rusko, se kterým navíc od roku 1996 tvoří společný svazový stát, zažila prudké společenské turbulence. A to je země pod režimem Alexandra Lukašenka zvyklá na ledacos: eskadru smrti vraždící oponenty na přelomu tisíciletí, vymazání opozice z politického systému, represe proti nespokojeným s poměry v zemi. Bělorusko zkrátka politicky žilo v jiné dimenzi než většina sousedních států.
Běloruský režim vnitřně erodoval. V posledních letech do jisté míry zestátněná ekonomika čelila vážným problémům. Ty jsou nejen následkem až životní závislosti státního rozpočtu na reexportu ruské ropy a ropných produktů. Za posledních sedm let pouze podle oficiálních údajů trojnásobně stoupl počet Bělorusů pracujících v zahraničí. Může za to nezaměstnanost, kterou se snaží režim skrývat. Ale i to, že Minsk neumí přilákat investice i z těch mála zemí, se kterými Lukašenko vychází.
Důvěru v běloruského prezidenta nahlodalo ostentativní přehlížení koronavirové krize. Lukašenko se v polovině dubna nechal slyšet, že v zemi nikdo na covid-19 nezemřel. Ještě předtím doporučoval léčit nákazu traktorem. „Pole všechny vyléčí,“ tvrdil běloruský autokrat. Navzdory koronavirové krizi nařídil uspořádat vojenskou přehlídku na počest konce druhé světové války 9. května, kdy se epidemie blížila k vrcholu. To neriskl ani Vladimir Putin.
A Bělorusové tohle už zkrátka nechtěli dál snášet. Je otázkou, kolik hlasů ve skutečnosti dostala jediná opoziční kandidátka Svjatlana Cichanouská. Deset procent, které ji oficiálně přiřkla ústřední volební komise po sečtení všech volebních lístků, to rozhodně nebude. Cichanouská, která ve volebním klání zastoupila svého zatčeného manžela a vlastně i zbylé regulérní Lukašenkovy protikandidáty, akumulovala společenský protest proti degradujícímu režimu.
Existuje jakási zákonitost. Čím později si bývalá republika SSSR prošla od pádu Sovětského svazu demokratizací, tím brutálnější je snaha režimu udržet se u moci. Bělorusko není výjimkou. Represivní složky režimu se vší tvrdostí zasáhly proti povolebním protestům v Minsku a dalších městech po celé zemi. Ve vězení skončilo bezmála 10 tisíc Lukašenkových odpůrců, kteří byli vystaveni systematickému násilí. Nejméně dva lidé přišli o život.
Lukašenkova oponentka Svjatlana Cichanouská byla pod nátlakem běloruské tajné služby KGB nucena opustit zemi. Zřejmě se nechala vypudit, aby ochránila své blízké a kolegy. Její manžel je doposud rukojmím režimu. „Asanací“ Cichanouské, akumulátoru protestu, nikoliv však jeho vůdkyně, demonstrace neutichly.
Režim dostal povážlivé trhliny, když se k protestu proti zmanipulovanému hlasování a policejní brutalitě připojila širší veřejnost. Proti Lukašenkovi se vzbouřili někteří lékaři či umělci a výpověď začaly dávat i populární tváře státních médií. Oblíbený bulvární list Komsomolskaja pravda v Belarussiji, tradiční propagandistická opora vlády, na deseti stranách popsal do všech podrobností násilí represivních orgánů. „Na vlastní kůži jsem pocítil, co cítili mí předci v roce 1937,“ hlásá například jeden z titulků s odkazem na tehdejší stalinské represe.
Zlomovým okamžikem bylo, když zaměstnanci klíčových státních podniků, zejména strojírenských jako MAZ, BelAZ nebo MTZ, po celé zemi začali solidarizovat s Lukašenkovými odpůrci a uspořádali časově omezené stávky. Lukašenkův režim využívající sovětskou rétoriku s orientací na tzv. dělnickou třídu tím dostal ránu.
Absence důvěry k režimu a také tlak Evropské unie hrozící obnovením sankcí vůči běloruské věrchušce umožnily zastavit brutální zásahy represivních orgánů proti protestujícím a aktuální stabilizaci protestů v jejich poklidné podobě. Ministr vnitra Jurij Karajev se dokonce omluvil všem „náhodným obětem“ za zranění způsobená policií.
Běloruská vzpoura proti Lukašenkovi přitom svou podstatou spíš inklinuje k sametové revoluci než ukrajinskému Majdanu z přelomu let 2013/14. Nehledě na prvotní policejní brutalitu, která byla takřka srovnatelná s běsněním za ukrajinského autokrata Janukovyče, protestující nemají chuť si vyřídit účty s represivními složkami. Běloruské protesty nepřerostly v krvavou bitvu o Minsk.
To na jednu stranu prodlužuje cestu ke změnám – musela by se od nuly založit „občanská fóra“ a najít způsob, jak si vynutit přímý dialog s režimem. Na stranu druhou mírné kroky Lukašenkových protivníků netříští běloruskou společnost a nevyvolávají chaos. V neděli se v Minsku konala jedna z největších opozičních demonstrací od rozpadu Sovětského svazu. Na akci přišly desítky tisíc lidí. Opoziční server Tut.by uvádí až 200 tisíc.
Mezitím Alexandr Lukašenko „jakešovatí“. V neděli jako protiváha opozičním akcím byl narychlo zorganizován mítink autokratových stoupenců. Podle úřadů se ho zúčastnilo 70 tisíc osob, které byly dopraveny speciálními zelenými autobusy do běloruské metropole. Nezávislé zdroje odhadují řádově menší účast.
„Oni jsou menšina a musí brát v potaz názor drtivé většiny, váš názor,“ blouznil Lukašenko v projevu ke svým přivezeným stoupencům. A také se pasoval do role zachránce, který v 90. letech zemi nakrmil a vyléčil. Varoval, že za protirežimními protesty stojí Západ a NATO je připraveno na oslabené Bělorusko zaútočit.
Lukašenko, ač si to zřejmě neuvědomuje, přišel prakticky o veškerou svou legitimitu. I kdyby zůstal dál u moci, zemi nemá co nabídnout. Odpůrce nemůže uchlácholit slibem politických reforem nebo štědrým rozhazováním peněz. V současné chvíli se může opřít už jen o silové složky a o Rusko.
Moskva se k překvapení všech – a možná i svému vlastnímu – zatím stavěla k běloruským událostem rezervovaně. Vyčkává. Ruský prezident Vladimir Putin sice slíbil Lukašenkovi, že v případě vnějšího ohrožení přispěchá na pomoc. Použití armády na obranu Běloruska je však jen signálem Západu, aby se neangažoval jako před lety na Ukrajině. Do samotného sporu mezi opozicí a režimem Kreml silou zasahovat se vší pravděpodobností nebude.
A nemá důvod. Agenda běloruského sametu je čistě vnitropolitická. Na rozdíl od ukrajinského Majdanu protivníkům Lukašenka nejde primárně o vymanění se z ruského područí. Proto zelení mužíčci v Minsku, Brestu nebo Vitebsku nejsou zapotřebí.
Jak na Lukašenka? Nebude to znít vůbec povzbudivě, ale zatím to vypadá, že za současné situace je to jen Vladimir Putin, kdo snad může přinutit Lukašenka, žijícího ve vlastním světě, k odchodu. A ani navíc není jisté, že na něho má ty správné páky. Běloruský autokrat se vší pravděpodobností spoléhá na to, že se opozice unaví a demonstrace časem ustanou. A sám zůstane u moci navzdory všem.
Je otázkou, jestli běloruská společnost bude mít v příštích dnech dost pádných argumentů, aby si na vládním režimu vynutila ústupky třeba v podobě demise ministra vnitra či propuštění politických vězňů nebo nové volby podle demokratických pravidel. V prvních dvou bodech může pomoci soustředěný tlak Evropské unie, o který má aktivní zájem i Česká republika. Alespoň tak lze chápat nedávná prohlášení premiéra Andreje Babiše a ministra zahraničí Tomáše Petříčka. Nové volby se zřejmě bez zásahu Moskvy neuskuteční.
Bělorusko už týden fakticky nepatří Alexandru Lukašenkovi. Jeho režim je v agonii. To ale neznamená brzké vítězství běloruského sametu. Po překotných událostech minulého týdne, které začaly brutálním policejním zásahem a následně se proměnily v široký odpor proti vládě, se až zdá, že republika pomalu míří k patové situaci. Nový týden ukáže, jak silně se Lukašenko drží křesla, které mu nepatří, a jestli ho opozice může setřást.
