Článek
Běloruská policie surově mlátí demonstranty, kteří protestují proti zfalšovaným prezidentským volbám. Shodou okolností v době, kdy se blíží výročí srpnových protiokupačních demonstrací v Československu v roce 1969. I ty Veřejná bezpečnost společně s Lidovými milicemi a armádou brutálně rozehnala. Motivy tehdejších a dnešních demonstrantů se v mnohém liší, co se ale neliší, je chování státní moci.
Alexander Lukašenko si stejně jako kdysi Gustáv Husák myslí, že pro svoji zemi dělá to nejlepší. Protože skoro nikdo si v autoritářském režimu nedovolí říct, že „císař pán je vůl“, v mírnější verzi „císař je nahý“. Kdyby to opravdu udělal, následky by nesl nejen on, ale i jeho děti. Výbavou hnusných režimů totiž běžně bývá, že vás vydírají přes potomky.
Jejich představitelé navíc nemají zpětnou vazbu v podobě svobodných voleb nebo nezávislého tisku. Takže se spoléhají na zprávy svých státních bezpečností. Ty ale často situaci lakují krapet na růžovo. Stačí se podívat do knihy Pavla Žáčka Jakešovo gestapo. Ze zpráv tehdejší tajné policie vyplývá, že estébáci ještě počátkem listopadu 1989 ubezpečovali vysoce postavené soudruhy, že u nás žádná radikální změna až tak nehrozí.
Lukašenko, stejně jako Husák, sám sebe vidí jako mesiáše, a kdo jeho úlohu nechápe, musí být patřičně potrestán. Navíc si nedovede představit, že by se proti němu bouřil lid, který ho doteď miloval. Jenže nechápe, že lid neexistuje. Lid je konstrukt těch, kteří nemají rádi lidi. A lidé jsou pytel blech, co jedinec, to názor.
Z toho logicky vyplývá, že „lid“ je v pořádku, ale „lidé“, kteří protestují, jsou bandou ničemů, kteří si zaslouží dostat pořádně přes hubu.
Navíc je jasné, že tyhle protistátní postoje nemohou mít z vlastní hlavy. Určitě v tom musí mít prsty nějaký vnější nepřítel. Jednou to jsou Spojené státy, jindy ideodiverzní centrály imperialismu, pak třeba sudeťáci, neziskovky nebo – jak aktuálně pravil běloruský vožď – Česká republika.
Představa, že nic nemůže vzniknout zdola a spontánně, je oblíbená u milovníků režimů, jako je ten Lukašenkův. Nebo jako byl Husákův dosazený z Moskvy. Vývody těchto konspirátorů občas nabývají groteskních podob. Jako třeba u publikace Neprošli, speciální přílohy Rudého práva z konce srpna 1969. V ní jsou vyfocení demonstranti, kteří ukazují prsty klasickou „viktorku“. Pod snímkem je napsáno: „Smluvené znamení kontrarevoluce – za dvě minuty začne útok.“
Podobně vypadá i „dokumentární“ film Vlastenci bez masky, který o srpnových protestech natočila v roce 1969 Československá televize. Demonstranti tu jsou představeni jako nemakačenkové, kriminálníci, najdete tu tklivý rozhovor s prostitutkou, ale nedozvíte se ani slovo o tom, že lidoví milicionáři stříleli ostrými náboji, že za vlasy vláčeli po zemi osmnáctileté holky, že policisté pendreky lámali kosti a vybíjeli lidem zuby. Nebo třeba že brutálně seřezali a odvlekli na služebnu tehdy osmnáctiletého Vladimíra Špidlu (pozdějšího premiéra za ČSSD), který si šel na Václavák koupit desku skupiny Bee Gees. Provinil se jenom tím, že mu tehdy vlasy dosahovaly na límeček košile.
Co mají československé demonstrace ze srpna 1969 a ty současné, běloruské společné, je surovost policie, bití a ponižování na služebnách a zatýkání kohokoliv, kdo se policistům nelíbí.
Jasně že policisté nejsou samá zlatíčka v žádném režimu, ale v těch autoritářských nebo třeba komunistických je mlácení, mučení a ponižování odpůrců součástí shora posvěceného trestu. Kdopak si vzpomene, že příslušnici Veřejné bezpečnosti neměli v Československu do roku 1990 žádná viditelně umístěná služební čísla, takže si nešlo na chování konkrétního policisty stěžovat?
Ne že by tu po roce 1989 nebyly policejní excesy. Stačí vzpomenout na neslavný zásah na CzechTeku v roce 2005. Ale když se zdivočelých policistů zastal tehdejší premiér Jiří Paroubek, stálo ho to výraznou ztrátu popularity a propad voličských hlasů.
Jenže tohle v Bělorusku nehrozí. A nehrozilo to ani Husákovi v roce 1969. Protože v Minsku dnes a v Praze tehdy chyběla svobodná média. Nebo internet. Ale ten v srpnu 1969 ještě neexistoval a o jednapadesát let později ho běloruský nejvyšší prostě nechal vypnout.
Zato český internet diskusemi o dění v Bělorusku žije. Bývalý pohraničník, člen Komunistické strany Sovětského svazu a někdejší šéf sovchozu Lukašenko tu má řadu zastánců. Jejich postoj lze shrnout do konstatování: „Navštívil jsem Bělorusko, obchody jsou plné zboží, lidé vypadají spokojeně a na ulicích je čisto.“ Podobně se vyjadřovali návštěvníci berlínské olympiády v roce 1936, kdy v Německu vládl Adolf Hitler.
Někdejšího normalizátora Husáka a nynějšího běloruského diktátora spojuje ještě jeden drobný, leč výmluvný detail. Řád José Martího za vynikající služby a solidaritu s kubánským lidem, který obdrželi od Fidela Castra. Ten měl také rád lid, ale nesnášel lidi, kteří mu oponovali. A léčil je stejnou medicínou jako Husák v srpnu 1969 nebo Lukašenko v těchto dnech. Bitím, mučením, zastrašováním a ponižováním.
