Článek
První měsíc v lockdownu končí. Vláda ho vyhlásila k 1. březnu. Čímž to samozřejmě celé nezačalo, v různých typech lockdownů a nařízených nebo dobrovolných omezení, izolací a karantén se pohybujeme, respektive nepohybujeme, už daleko déle. Tím je to těžší.
Vláda na konci února v nouzi nejvyšší spustila závoru a mimo jiné zakázala cestování mezi okresy. Průmysl neomezila, místo toho nařídila, aby podniky a podnikatelé testovali své zaměstnance. Nouzový stav, se kterým je dnešní verze lockdownu spojená, vyprší 11. dubna a už se dá odhadovat, co se bude dít do té doby i potom. Už poněkolikáté se blížíme do kritické fáze.
Čísla potvrzují, že v lockdownu nákaza brzdí. Jsme jako muž přes palubu, kterému hodili záchranný kruh. A on se ho chytil. To ale není konec. Zbývá trosečníka vytáhnout ze studených vln, ošetřit, převléct, zabalit do deky, napojit horkým čajem. A dohlédnout, aby se to celé nestalo znova. Samotný záchranný kruh nadnáší, ale ještě nezachrání.
Lockdown byl původně avizovaný na tři týdny, to vládě věřili jen skalní optimisté. Po třech týdnech přišlo další „pojďme to ještě vydržet“, tentokrát do Velikonoc. Silnější zbraň než „vydržte to“ si vláda bohužel neopatřila. Problém je, že její účinek začíná vyprchávat. A trosečník je sice s kruhem, ale pořád ve vodě.
Slunné dny teď připomínají, že vůle podrobit se pandemickým nařízením v běžném životě mizí. Za této situace je obtížně představitelné, že by vláda po svátcích prostě jen přišla s dalším „ještě to vydržte“ kolečkem, nebo dokonce s nějakými jinými omezeními. Nebo by třeba mohla – ale takové výnosy v praxi narazí na tichý i hlasitý odpor. To je realita.
Sociální demokracie v zimě vyzývala „obětujme březen“. Andrej Babiš 24. února prohlásil, že nás „čekají skutečně pekelné dny z hlediska zdravotnictví“. Bohužel, stalo se.
Pocit, že dnes už jsme z nejhoršího venku, a to i díky tomu, že jsme pro to sami dost obětovali, je pochopitelný, všudypřítomný, těžko zastavitelný – a zrádný.
Uplynul nejtragičtější měsíc pandemie – a to jsme si několikrát možná mysleli, že horší to být nemůže. Řada, asi většina nemocnic dál hlásí plus minus totéž. Někde dál panuje stav hromadného postižení osob. S covidem je v nemocnicích tolik lidí jako před koncem února, kdy jsme se zavírali do lockdownu! Že „to klesá“, je právě jen útěchou trosečníka držícího se záchranného kruhu. Nemocných s covidem ubývá – teď je jich podle oficiálních statistik asi tolik jako 10. března. Což je ale nesrovnatelně víc než kdykoli v roce 2020. Jestli se chceme zbavit iluzí o tom, co je a co bude, musíme se dívat za sebe a srovnávat.
Klesají i denní počty nakažených. Už nejsme nejhorší, v Maďarsku a Polsku nabrala teď epidemie větší „švunk“. Denní statistiky už jsou skoro „nejlepší“ v celém roce 2021. Ale to neslavné předvánoční rozvolnění, které dneska všichni proklínají a za které si popel na hlavu sype i Andrej Babiš, se přece odehrálo za ještě za mnohem nižších čísel, než jsou ta dnešní. A v době, kdy se s vyčerpáním snáz potýkalo zdravotnictví i každý z nás. Dnes zní „vydržet“ už dutě.
Proti covidu hrají na rozdíl od zimy dvě věci – počasí a očkování. Na jarní povětří se tak nějak spoléháme, očkování máme ve své moci: stát, kraje, politici, lékaři. Je jasné, že mezi okamžikem, kdy vyprší lockdown i vůle k dodržování nařízení, a dobou, kdy očkování postoupí dostatečně daleko, zeje pořád příliš velká mezera. Po 11. dubnu vstoupíme na tenký led. Lidé se čím dál víc budou zařizovat podle svého.
Vypadá to, že za necelé dva týdny se nepodaří rozjetou nákazu zastavit natolik, aby bylo i nějaké omezené rozvolnění „bezpečné“. Iniciativa Sníh mluví o hranici deseti tisíc nových případů týdně, to je průměr nějakých 1400 denně, jinak hrozí další vlna. To známe. Teď jsme zhruba na čtyřnásobku… Takže?
Otevření alespoň prvního stupně základních škol je nutnost. Vláda snad přijde s proveditelným plánem, jak budou školy úspěšně fungovat. Jenže takový plán by byl potřeba nejen pro školy, ale pro celou zemi – a ten pořád chybí. Na rozdíl od festivalu zákazů a nařízení doprovázených úpěnlivým „ještě x dní to vydržte“, které nikdo nebude chtít poslouchat. Chybí udržitelný plán pro příští měsíce.
Věci znalí lidé o tom mluví do aleluja: Miliardové investice do permanentního kvalitního testování. Zkoumání a trasování případů nových mutací (tu takzvanou britskou už jsme prošvihli a teď zkoumá ona nás). Motivace zaměstnanců i zaměstnavatelů: k práci z domova, ke hlášení kontaktů, ke karanténě. A samozřejmě férová, vřelá, ale pravdivá komunikace s veřejností, žádné vzdušné zámky. 3R už by si měli dospělí lidé osvojit sami. Ale přesto – neměla by se tahle elementární pravidla ještě daleko více připomínat, „valit lidem do hlavy“, neměla by na lidi ve veřejném prostoru útočit jako reklama, nápisy, plakáty mnohem intenzivněji než teď? Měla.
Příslovečné světlo na konci tunelu Andrej Babiš pojmenoval: „Věřím, že to přes Velikonoce dáme a v červenci se vrátíme do normálu. A v létě dovolená.“ Problém je v tom, že mezi Velikonocemi a červencem, kdy si už už saháme na vymodlenou dovolenou, zbývá ještě spousta času. A v něm se dá udělat hodně chyb a může se toho hodně změnit.
