Článek
Limetkové koloběžky slaví první rok v Praze. Podle tiskové zprávy společnosti Lime uskutečnili za tu dobu jejich uživatelé 1.000.000 jízd, z čehož jedna trvala v průměru 10 minut a byla 1,6 kilometru dlouhá. Podle průzkumu firmy pak každá čtvrtá jízda nahrazuje jízdu autem.
A na ulicích je to skutečně vidět. Asi takhle: Ne že bych si všiml toho, že ubylo aut, ale rozhodně přibylo koloběžek.
Když se před rokem koloběžky na ulicích objevily, těšil jsem se, až je budu moct vyzkoušet. Hned při první příležitosti jsem si na Andělu jednu vypůjčil a vydal se směr Staroměstské náměstí.
Jízda dlouhá 2,6 kilometru mi trvala 12 minut a stála 73 korun (25 korun nástupní sazba + 4 koruny za minutu). Zážitek to byl skutečně nezapomenutelný. Na asfaltu to ještě šlo, ale jakmile s koloběžkou najedete na kostky, máte pocit, že se kosti ve vašem těle drtí na malé kousíčky a místo řidítek držíte příklepovou vrtačku.
Proč to tak je, jsem pochopil, když jsem si všiml, že na koloběžce je nápis „Designed in California”, a víte co v Kalifornii nemají? Dlažební kostky. Právě kvůli nim potkávám každý den odložené koloběžky, které jsou doslova rozpadlé: jejich konstrukce to prostě vydržet nemůže.
Ani cena není úplně lákavá. Stejnou cestu bych mohl urazit taxíkem za cca 120 korun, nebo sdíleným autem za podobnou sumu nebo dokonce levněji, podle hustoty dopravy (společnost Anytime nabízí auta po Praze za 5 korun na minutu bez nástupní sazby). Proto po této zkušenosti zůstávám věrný té nejlepší sdílené dopravě, kterou naše město nabízí – MHD.
Proč jsou tedy koloběžky v Praze tak populární a potkáte je skutečně všude? Protože v centru Prahy je to hlavně turistická atrakce.
To se dá vyčíst právě z dat společnosti Lime. Průměrná jízda 1,6 kilometru a 10 minut? To odpovídá průměrné rychlosti 9,6 km/h. což je takový poloběh, s tím rozdílem, že tato jízda by vás stála 64 korun. Pěšky stejnou vzdálenost ujdete za 15, 20 minut. Pražané si na koloběžky často stěžují právě proto, že je využívají hlavně turisté (přesná data společnost nezveřejňuje). Nechávají je stát na chodnících, přechodech a velice často jen tak pohozené, často i na Karlově mostě. Z tohoto důvodu společnost Lime vytvořila v aplikaci červené a oranžové zóny. V těch červených nesmíte parkovat (dříve za tento přečin bylo jen varování, dnes je to pokuta 100 korun) a v oranžových zónách, jako je například Karlův most, se koloběžka údajně zpomalí.
Jenže nic z toho bohužel na koloběžkáře nefunguje. Zákaz parkovat v červených zónách dál ignorují a zpomalení koloběžky jim je jedno.
Kdyby společnost Lime zveřejnila heat mapu jízd, mohla by ukázat, jestli jde skutečně o sdílenou dopravu, která pomáhá Praze a ubírá auta z provozu, nebo koloběžky slouží primárně pro turisty, aby vesele drandili z bodu A zpět do bodu A. To spíš. Třeba se pletu a všechno je jinak, ale po centru chodím každý den, a pocit, že by šlo o dopravní prostředek Pražanů, rozhodně nemám.
Magistrát je jako ve většině věcí, co se dějí v centru Prahy a souvisí s turismem, dost zmatený, a ani se mu nedivím. Nicméně Praha 2 se rozhodla s koloběžkami vyrazit do boje, respektive k soudu. Na Lime chce radnice podat trestní oznámení za obecné ohrožení. To je samozřejmě nesmysl. Koloběžka sama nikoho neohrožuje, ohrožují maximálně její uživatelé. Když vás málem ohrozí Škodovka na přechodu, taky nebudete u soudu žalovat Mladou Boleslav.
Co by ale Praha 2, ale hlavně „velká” Praha, tedy magistrát, udělat měly, je vybírat od Limu, ale i Rekol, Freebiku, Revoltu, Anytime, Car4way, Berideru a dalších „sdílených služeb” peníze. V tom případě bych použil vyhlášku o záboru veřejného prostranství. Za metr čtvereční se platí 40 korun za den. Takže 1000 koloběžek (hodně hrubý odhad), 365 dní v roce, to dělá pěkných 14 milionů. Lepší než drátem do oka.
Lime nepřišla do Prahy spasit naší dopravu a mesiášsky pomáhat lidem. Lime přišla vydělávat peníze. Úplně stejně jako McDonald's nebo Starbucks.
Kdyby se po Praze otevřelo 150 Starbucksů jen tak někde na ulici, na chodníku, na Karlově mostě, a společnost by tvrdila: „My Praze pomáháme! Pražané mají naši kávu rádi a dají si v průměru dvě kafe denně!”, asi by to jako argument moc nepřesvědčilo.
