Článek
Česko bude letos hospodařit s půlbilionovým rozpočtovým schodkem. Píše se to alespoň v zákoně o státním rozpočtu, který schválili poslanci. Je to celkově už čtvrtá verze letošního finančního plánu a vzhledem k mlze, která stále halí ekonomický vývoj na podzim a koncem roku, nemusí být poslední. To ovšem není to nejpodstatnější. Důležitější je poselství, které vláda do rozpočtu zakódovala.
Premiér Andrej Babiš se na část třetího čtení rozpočtu nejen dostavil, ale dokonce před poslanci promluvil – neochotně, stručně, ale nad poměry zajímavě. Nadával méně než jindy, nestěžoval si, zato správně zdůraznil, že zastavit ekonomiku není zase až takový kumšt; ten začíná až ve chvíli, kdy je potřeba ji opět rozjet, tedy teď.
Babiš si ve svém projevu také položil velmi důležitou otázku – nakolik a zda vůbec se ekonomika může po koronavirové krizi vrátit zpět do původního stavu a nakolik má smysl o něco takového usilovat.
Explicitní odpověď premiér v projevu nedal, ale mezi řádky bylo zjevné, kam jej to táhne. Mluvil o potřebě dívat se dopředu, o hledání nové podoby ekonomiky, o podpoře technologií a start-upů a podobně.
Klobouk dolů, tohle premiérovi poradci svému šéfovi napsali dobře. Jenom je škoda, že mu nenapsali i ten rozpočet. Ten je s Babišovými slovy v přímém rozporu. Rekordní půlbilionový schodek slouží v podstatě k tomu, aby českou ekonomiku zabetonoval – přeneseně i doslova.
Součástí 500miliardového schodku je nárůst stáních výdajů oproti původnímu předkrizovému plánu skoro o 250 miliard.
Necelých 35 miliard si vláda nechala v rozpočtové rezervě pro strýčka Příhodu. Jinými slovy, vůbec nevíme, kde tyto peníze nakonec skončí. Vzhledem k tomu, že Česko čekají letos a příští rok dvoje důležité volby, je celkem dobrý důvod k obavám, že to nebudou zrovna hi-tech investice.
Dalších 35 miliard by mělo skončit v obecních rozpočtech jednak jako zahlazení děr, které v nich spáchaly výdaje na záchranné kompenzační bonusy, jednak – podle slov ministryně financí – především na opravy silnic druhých a třetích tříd.
Zhruba 30 miliard zamíří do Státního fondu dopravní infrastruktury, tedy primárně do silnic a dálnic.
O více než 50 miliard stouply výdaje na zdravotnictví, ale velká část těchto peněz padne na oddlužení velkých nemocnic, na mimořádné koronavirové odměny pro zdravotníky a na jejich vyšší platy.
V desítkách miliard rozpočet krvácí na záchranných programech pro ekonomiku od kompenzačních bonusů po Antivirus.
Každý z těch výdajů lze obhájit – zdravotníci si odměny zaslouží, silnice jsou potřeba, záchranné programy ochránily alespoň část pracovních míst. Jenomže opravdu málokterý z těch výdajů představuje „hledání nových příležitostí a nové podoby naší ekonomiky“, jak o tom mluvil před poslanci Babiš. Buď se jimi betonují silnice, anebo staré předkrizové poměry v ekonomice.
Hledání rovnováhy mezi zmírněním krizového šoku a využitím krize k přeměně hospodářství v modernější a inovativnější organismus je samozřejmě velmi těžké. Nelze nechat celou ekonomiku padnout a se založenýma rukama čekat, až tržní síly z trosek uhnětou konkurenceschopnější variantu. Nejspíš by se to nakonec stalo, ale ten proces by byl příliš bezohledný, bolestný a tvrdý.
Jenže Babišova vláda se rozhodla navzdory záblesku v premiérském projevu pro druhý extrém. Antivirus dnes drží při životě místa, která už technicky neexistují a s koncem státní podpory zmizí. Dlouhodobější a systémová podoba kurzarbeitu se snad už rodí, ale v rukách ji pořád nemáme. Nejchytřejší investice, kterou má stát připravenou a může do ní poslat peníze, je rekonstrukce staré dálnice nebo stavba kousku nové.
Přitom do 250 miliard mimořádných výdajů by se vešly dvě tři důchodové reformy nebo zásadní změna zdravotnictví nebo by to mohl být pohodlný polštář pro zajímavou změnu daní. Kdyby chtěl český stát vyjít z krize modernější a udržitelnější, právě tyto strukturální změny by potřeboval.
Jenže místo toho budeme léčit koronavirovou nákazu ekonomiky betonem.
