Článek
Výpomoc zaměstnavatelům a zaměstnancům v krušných časech, takzvaný kurzarbeit, už schválila vláda a poslanci jej ve středu projednali v prvním čtení. Taková zpráva by zněla navýsost optimisticky, jenomže jsme v Česku. Takže ačkoli je tvrzení z úvodní věty zcela pravdivé, pravdou současně také je, že nikdo ani náznakem netuší, jak bude ona výpomoc nakonec vypadat a jestli bude vůbec fungovat – a to přesto, že by měla platit už od začátku příštího roku.
A vzhledem k tomu, že výsledná podoba kurzarbeitu nevznikne na legislativním oddělení vlády, ale ve tvůrčím prostředí sněmovních výborů lepením desítek pozměňovacích návrhů, existují celkem dobré důvody se o kvalitu konečného produktu obávat.
To bylo totiž tak. Když udeřil koronavirus a v řádu dnů se hledalo záchranné lano pro hibernovanou ekonomiku, vznikl dočasný program Antivirus – pekelně drahé, ale v danou chvíli také účinné a funkční opatření, které zachránilo před zánikem spoustu pracovních míst a (prozatím) udrželo českou nezaměstnanost na velmi snesitelných hodnotách. A tak se zrodilo zcela správné přesvědčení, že tento dočasný krizový nástroj by se měl nahradit systémovým opatřením známým z mnoha evropských ekonomik - v čele s tou německou.
Kurzarbeit by neměl – na rozdíl od Antiviru – jen poněkud humpolácky a draze konzervovat pracovní místa do doby, než se vyčasí. Měl by pružně reagovat na příchod nečekaných událostí a motivovat zaměstnavatele, aby místo propouštění reagovali za pomoci státní kasy jemněji, tedy omezením pracovní doby. Řečeno s klasikem – záměr jistě dobrý, výsledky nebyly dobré.
Na rozdíl od Antiviru trvalo bastlení kurzarbeitu dlouhé měsíce. Výsledek nejprve ministryně práce Maláčová označila za „krvavý kompromis“, šéf svazu průmyslu Hanák řekl premiérovi, že vláda kurzarbeit „zmastila“, šéf odborů Středula mluví o „nepochopení, co je kurzarbeit“, no a nakonec premiér Babiš prohlásil, že návrh „se nepovedl“. Přesto ho doručil poslancům, mezi nimiž je taky těžké najít někoho, kdo by nad vládním návrhem jásal.
Špatně je na něm skoro všechno. O potřebě kurzarbeitu, tedy o tom, zda je tak zle, aby se program spustil, má rozhodovat vláda nařízením. Sice po „projednání s tripartitou“, ale sociální partneři mají mít zjevně nejvýš poradní hlas. Takže jakmile po ekonomické obloze přeletí mráček, lobbisté si začnou podávat ve Strakově akademii dveře a přesvědčovat úředníky, že jejich odvětví je zcela v háji a je čas ho napojit na státní kapačky. A kdo bude přesvědčivější, dostane hadičku. Na nějaké automatické spouštěcí parametry, jako je třeba reálný pokles odpracovaných hodin, zapomeňte.
Limit náhrady mzdy je moc nízký – doplácet se má nanejvýš do průměrné mzdy, takže kurzarbeit bude udržovat zaměstnanost především méně kvalifikovaných pracovníků, ale sofistikovanějším firmám s dobře placenými zaměstnanci moc nepomůže. Po všem boji proti „levné práci“ navrhla vláda kurzarbeit pro udržování levných pracovních míst.
Ani ostatní parametry nejsou dobře nastavené. Kurzarbeit by mohl až rok udržovat při životě místo, na němž bude zaměstnanec pracovat jenom jeden den v týdnu – to je zcela zbytečně velkorysé a nákladné udržování mrtvých pozic při zdánlivém životě.
Při všech zásadních parametrických chybách je pozoruhodné, že se vláda vyřádila v populistických kosmetických finesách, takže na zcela špatně napsaný kurzarbeit by například měly nárok jen firmy s českým daňovým domicilem. Pracovní místa vytvořená zahraničními firmami zjevně nejsou důležitá. A majitelé firem na „kapačkách“ by si nesměli vyplácet dividendy, aby patřičně trpěli společně se svými zaměstnanci.
Tohle všechno teď budou probírat poslanci ve výborech a snad se jim podaří z kurzarbeitu udělat použitelnější normu. Nebo taky ne. Nic to ale nemění na tom, že takhle by důležitá krizová legislativa vznikat neměla. Samozřejmě se nemůže všechno rodit honem na koleně jako Antivirus. Druhým extrémem byl (marný) pokus o kurzarbeit, který reagoval na krizi v roce 2009, ovšem platit začal až uprostřed ekonomické konjunktury v roce 2015. Pět měsíců příprav, které zabral zrod současného návrhu, je rozumná střední cesta. Výsledek ale bohužel vypadá spíš jako definice ztraceného času.
