Hlavní obsah

Komentář: Kudy bloudí spravedlnost na cestě od Ivánka k Jablonskému

Luděk Mádl
novinář
Foto: Profimedia.cz

Ivan Horník, hlavní postava korupční aféry z roku 2004. On z fotbalu musel odejít prakticky okamžitě. To David Jablonský, účastník aféry cinknutých sázek, hrál od okamžiku obvinění ještě několik let.

Případ Davida Jablonského připomněl dva problémy českého sportu: sázkařské podvody a absenci instituce, kterou si můžeme pracovně nazvat sportovní soud.

Článek

Pokud víme, že tu někdo hrál temné hry se sázkařskou mafií a navzdory tomu mezi svým obviněním a pravomocným odsouzením absolvoval kvůli pomalým „normálním“ soudům celkem v klidu šest let profesionální sportovní kariéry, tak je asi něco špatně.

Připomeňme v rychlosti, že obviněn byl David Jablonský od podzimu 2013, pravomocně odsouzen v listopadu 2019. Navzdory tomu se s Cracovií Krakov chystal i na jarní část polské Ekstraklasy, tamní nejvyšší soutěže. Dost možná v ní ještě nějaký ten zápas odehraje, než mu FIFA, předpokládejme, zastaví činnost. Verdikt nemůžeme předjímat, ale srovnatelné kauzy obvykle podobnou tečku mívají. Celý příběh jsme detailně popsali zde.

Je to, jářku, velký nepoměr… Když v organismu sportovce najdou antidopingoví komisaři nepovolenou látku, zastaví mu obvykle sportovní činnost okamžitě. Poté, co policie obvinila Davida Jablonského (a další) z toho, že se měl spolupodílet na manipulaci se sportovními výsledky, vydělával pak coby fotbalový profesionál v Teplicích, ruském Tomsku, Levski Sofia a teď v Cracovii ještě řadu let vesele dál. Zkusme si vysvětlit, jak je to možné.

Třeba skrze porovnání dvou velkých fotbalových afér. Srovnejme tu sázkařskou s jednou starší, „kapříkovou“.

Ta propukla v roce 2004. A na silvestra si ji obvykle připomínáme díky Čtvrtníčkově a Lábusově divadelnímu spektáklu „Ivánku, kamaráde“. V kostce: kluboví funkcionáři po telefonu nabízeli úplatky za ovlivnění zápasů a rozhodčí nebo delegáti si je nechali slibovat.

Šlo tehdy o korupční, kriminální jednání řady osob. A jejich stíhání běželo po dvou rovinách. Před disciplinární komisí Českomoravského fotbalového svazu. A v jednacích síních soudů rozesetých po celé republice.

Fotbalové orgány tehdy dostaly od těch státních, policejních, plnou součinnost, možnost nahlížet do spisu. A disciplinárka byla ve svém jednání výrazně rychlejší než soudy. V řádu týdnů rozdala Horníkům a spol. tresty zákazu činnosti, potrestaným klubům odečetla body z tabulky… A nikdo ani nepípl.

Foto: Profimedia.cz

Ivan Horník (vlevo) v časech vyšetřování korupční aféry. Na snímku spolu s Luďkem Vinšem, tehdejším majitelem Viktorie Žižkov.

Tedy do momentu, kdy soudy rozhodly o vině dotyčných osob plus minus podobně. Ovšem s jednou výjimkou. A tou byl František Mysliveček, kterého soud shledal nevinným. Přitom ho předtím fotbalová disciplinárka potrestala a klubu Slovan Liberec, pro který pracoval coby sportovní ředitel, odečetla 6 bodů a nařídila mu zaplatit půlmilionovou pokutu.

V ten moment vyvstala hrozba, že Slovan Liberec tento rozpor mezi výrokem „fotbalového“ a skutečného soudu právně napadne. Vše se nakonec urovnalo v zákulisí, ale ukázalo se, kde může do budoucna nastat velký problém.

Čas plynul, ve fotbale se střídaly další kauzy a kauzičky a průběžně také docházelo k řadě úprav v právním řádu České republiky, které například redefinovaly pozici spolků.

I tohle všechno hrálo roli, když na podzim 2012 včlenila fotbalová asociace do svých řádů klauzuli, že v kauzách, které mají spojitost s trestněprávním řízením, může disciplinárka počkat na to, jak věc pravomocně rozhodnou soudy.

Udělalo se to tehdy, jak už to ve fotbale bývá, v první řadě účelově kvůli aféře Křetínského černé kabely, to když začal na majitele Sparty vzrůstat tlak, ať opravdu předloží deklarované důkazy o manipulacích kolem rozhodčích, sic jej postihne disciplinární trest za poškozování jména fotbalu. Ale to teď neřešme.

Podstatné je, že téhle možnosti, tedy vyčkání na pravomocné rozhodnutí soudů, využila fotbalová disciplinárka poté, co policie v září 2013 provedla zátah na členy sázkařské mafie.

Oproti aféře kolem Ivánka a kapříků bylo mnohé jinak. Kolem „sázkařů“ dlouho panovalo informační vakuum, dlouho nikdo přesně nevěděl, kdo je vlastně obviněn a co se stalo. A to ani fotbalová asociace, která zprvu neměla žádný, posléze snad jen omezený přístup do spisu.

A když už jména vyplula na povrch, zase nikdo dost dobře nevěděl, co s tím. Disciplinárka si dotyčné předvolala. A oni většinou buď zapírali, nebo mlčeli. Tak jim zkusili krátkodobě pozastavit činnost, pak se zjistilo, že to podle řádů v podstatě nejde.

Stejně tak nic nevěděly kluby. Od začátku bylo jasné, že z hlediska sportovní úrovně či atraktivity hráče na přestupním trhu je nejzajímavější figurou na seznamu stíhaných právě David Jablonský. Ale činovníkům FK Teplice řekl, že nic neprovedl. A policie klubu nic nesdělila.

Tak co s ním? Vyhodit ho? Ale co kdyby pak policie či státní zástupce obvinění stornovali? Teplice by tak zbytečně přišly o hráče, který by je pak navíc mohl ještě zažalovat.

Dokonce to chvíli vypadalo, že Jablonský přestoupí do Sparty. Ale zrovna tou dobou přišla zpráva, že se v jeho případě mění obvinění na obžalobu. A tak si negativní kampaň s tím spojenou na Letné nikdo nevzal na triko.

Foto: Profimedia.cz

David Jablonský (vlevo) spolu s dalším obviněným fotbalistou Janem Halamou před budovou FAČR, kde toho ale disciplinárce moc nepověděli.

Před disciplinárkou se přiznal jen málokdo. Výjimkou byl třeba David Placák, který měl ovlivnit několik zápasů ve třetí lize. Obratem dostal 5 let zákazu činnosti a pokutu 50 000 korun.

U valné většiny ostatních se řeklo, že se tedy počká, jak pravomocně rozhodnou soudy. S tím, že zástupci disciplinárky budou jezdit do Strakonic k soudu na náslechy, aby zjistili další informace o skutkové podstatě věci.

Autor tohoto textu do Strakonic na soudní jednání vedená v této věci jako novinář opakovaně jezdil. A nikoho ani z disciplinární, ani z následné etické komise FAČR v soudní síni nikdy na žádném náslechu neviděl.

Nebyli tam, a neslyšeli tak dlouhá předčítání z odposlechů či řadu svědeckých výpovědí. Kdyby tam byli, museli by patrně rozjet disciplinární řízení i vůči celé řadě dalších osob, které u soudu toliko svědčily, byť o nekalostech v zákulisí dost možná i ony věděly víc, než by bylo zdrávo. Ale měly to štěstí, že do telefonu nemluvily o konkrétních finančních částkách. A tak se vyhnuly trestněprávnímu řízení.

Očividný nezájem fotbalových orgánů o soudní projednávání případu podtrhl pověstnou nejednotu slov a činů. Protože bojem proti cinknutým sázkám, tedy proti takzvanému match fixingu, se čelní představitelé fotbalové asociace zaklínali na tiskovkách mnohokrát. Jenže v realitě jaksi „skutek utek“.

A všechno teď v epilogu celého příběhu ilustruje vlastně i fakt, že ačkoli byl David Jablonský pravomocně soudně potrestán už v listopadu, tak se k pondělnímu datu, kdy o této skutečnosti informovaly Seznam Zprávy, Fotbalová asociace ČR opět zatím nijak neangažovala.

Jan Pauly, generální sekretář FAČR, k tomu sice poznamenává, že David Jablonský není členem FAČR již od roku 2016, tudíž je mimo jurisdikci orgánů FAČR a jako nečlen nemůže být souzen jejími orgány. Nicméně to asociaci zjevně nezbavuje povinnosti monitorovat přinejmenším vyústění soudního projednávání celé kauzy.

Vzhledem k tomu, že David Jablonský vystoupil z řad členů FAČR, musí totiž právě tuzemské fotbalové orgány předat celý případ na FIFA. Dostalo se nám ujištění, že tento týden se to prý dozajista stane.

Nabízí se však otázka, ke kterému termínu tak hodlala FAČR učinit, kdyby novináři případ nepřipomněli a neotevřeli? Třeba nikdy? To snad ne…

Každopádně to všechno nesvědčí zrovna o nějakém lítém a nekompromisním boji FAČR se svinstvem, které cinknuté sázky bezpochyby znamenají.

Dovolte možná kacířskou myšlenku: Jakkoli bylo samozřejmě korupční počínání Ivana Horníka odsouzeníhodné, dala se v něm vysledovat alespoň základní logika spočívající v tom, že podváděl v zájmu svého klubu.

Co ale prováděli Jablonský a spol., ještě přesněji řečeno lidé, kteří jimi manipulovali, to byl snad ještě výrazně vyšší stupeň odpudivosti.

Fotbalisté jeli na zápas, ve kterém měli za úkol vygenerovat co nejvyšší počet gólů. Ano, mohli je i nastřílet, ale jednodušší je samozřejmě nechat si je nastřílet. Nejen Jablonskému, ale i mnohým dalším bylo úplně jedno, jestli jejich tým vyhraje, prohraje, v hlavě měli místo toho zadání, od kolikáté minuty mají začít padat góly, kolik jich má být v první půli, kolik ve druhé… A sledovat, zda někdo stojí, či nestojí u rohového praporku. A dává tím smluvený signál, jestli akce platí. No a pak je samozřejmě také zajímalo, kolik za to od mafie zinkasují „éček“.

To celé je absolutní peklo, které je o to temnější, že se ho povětšinou účastnili velmi mladí hráči v rámci Juniorské ligy. Na příkladu Jablonský jim nyní Fotbalová asociace ČR ukázala, když to tedy trochu přeženeme, ať se ničeho nebojí, když se na něco přijde, stejně bude trvat x let, než se něco vyšetří. A zatím si dotyční budou moci klidně hrát u nás, nebo v cizině, podobně jako David Jablonský, který měl celou dobu možnost vydělávat v Teplicích, Tomsku, Sofii nebo teď v Krakově.

Obecné soudy jsou na řešení sportovních problémů zjevně strašlivě pomalé, disciplinární komise si na některé případy netroufají. Tak co s tím?

Už před několika lety, v éře, kdy na Ministerstvu školství úřadoval Marcel Chládek, probleskovaly úvahy o zřízení jakéhosi sportovního soudu, který by měl všechny potřebné pravomoci, navíc potřebnou specializaci a hlavně schopnost řešit věci s náležitou rychlostí odpovídající specifikům sportovního prostředí.

Zahraniční vzory by se našly, třeba v Itálii řeší podobné případy instituce přimknutá k olympijskému výboru. Vrcholným rozhodčím orgánem tohoto typu v Evropě je pak Mezinárodní sportovní arbitráž v Lausanne.

V Česku všechno ztroskotalo na tom, že se stát a mocní českého sportu neshodli na klíči, podle kterého by byli vybíráni rozhodci pro tento speciální soud. Jinými slovy, kdo by nad ním měl větší, či menší kontrolu.

Pokud si Národní sportovní agentura vedená Milanem Hniličkou klade za úkol celkové vylepšení a zmodernizování stavu českého sportu, mohl by jí i „případ Jablonský“ přihrát do cesty myšlenku, že by se nějaký Národní sportovní soud mohl opravdu ustanovit.

Jinak se u podobných případů i napříště těžko ubráníme jisté paranoie, že současný stav, umožňující i takhle nekonečné průtahy, dost možná spoustě lidí ve skutečnosti naprosto vyhovuje.

Související témata:

Doporučované