Článek
Jestli se někomu zdálo bizarní, že vláda, jejíž koronavirový semafor nesignalizuje žádné nebezpečí, zavádí plošnou povinnost nosit roušky v uzavřených prostorách a hromadné dopravě, tak to ještě nic nebylo. Záhy po tiskové konferenci ministra zdravotnictví, kde bylo představeno příslušné mimořádné opatření, se totiž na hlavu Adama Vojtěcha snesla tvrdá kritika.
Opatření jsou prý nelogická a chaotická: „Když jsem viděl nekonečný seznam výjimek, kterým úplně nerozumím, tak to zkrátka musíme nějak probrat.“ Takový výrok by nebyl překvapivý, pokud by zazněl například z opozice. Jenže on to řekl předseda vlády Andrej Babiš.
Na přípravě mimořádného opatření se přitom podílela kromě hygieniků a Vojtěchových úředníků také vládní Rada pro zdravotní rizika. Té nepředsedá nikdo jiný než Andrej Babiš a místopředsedou je Adam Vojtěch. Tak nějak by jeden čekal, že jestli to „zkrátka musíme nějak probrat“, tak se to stane právě na jednání této rady, a nikoli až v mediálním rozruchu po Vojtěchově tiskové konferenci.
Kdyby v ministru Vojtěchovi dřímala špetka sebeúcty, musí v reakci na podobné ponížení od premiéra složit funkci. Nikoli kvůli vlastnímu selhání, ale kvůli naštvanosti nad tím, že spolupracovat s Babišem je zkrátka technicky a lidsky nemožné.
Babiš je ochoten pod vlivem několika břitkých příspěvků na sociálních sítích úplně názorově otočit, popřít jednání orgánu, jemuž sám předsedá, a ponížit své spolupracovníky, jen aby si před svými oddanými voliči zachoval spasitelskou mikromanažerskou image muže, který řídí všechno a všechny.
Že se jeho chování zejména k Vojtěchovi pohybuje daleko mimo standardy vzájemného jednání politiků ve vysokých a důležitých funkcích, o tom zdaleka nemusejí jen vyprávět ostatní ministři v kuloárech. Babiš Vojtěcha ponižuje pravidelně a zcela veřejně. Fráze „nebuďte slušnej, řekněte jméno“ už zlidověla a současné zpochybnění Vojtěchovy práce je jenom další kudlou zaraženou do ministrových zad za bílého dne a před zraky všech.
Vojtěchova loajalita k Babišovi se přesto zdá být bezmezná. Vidí to i Babiš, a právě proto si k němu dovolí věci, které by mu jiný ministr dávno a s gustem omlátil o hlavu. Babiš ve skutečnosti nechce hledat nového ministra zdravotnictví. Jak vypadají kádrové rezervy hnutí ANO, jsme viděli při shánění ministrů dopravy po Danu Ťokovi. Nemluvě o tom, že Vojtěch nenasadil ministerskou laťku v rámci možností vůbec nízko.
I jeho rouškové opatření má svou vnitřní logiku, byť se s ní dá polemizovat. Jenže premiér ji zkrátka odmítá vidět, protože si raději na úkor vlastního ministra připíše pár laciných politických bodů za řeči o „zdravém rozumu“. Roušky se prostě podle Vojtěcha mají nasazovat tam, kde roste nejen riziko nákazy, ale i riziko jejího následného příliš složitého trasování.
Je samozřejmě vděčné dělat si legraci z cesty školáka do školy, třídy, jídelny a družiny, při níž by si měl roušku střídavě nasazovat a sundávat. Jenže vláda dlouhodobě vychází z toho, že plošné nošení roušek prostě je k něčemu dobré. Takže bychom byli raději, kdyby musel školák mít roušku na obličeji pořád? Cestou od autobusu do školy, ve třídě, dokonce i oběd by mohl „podstrčit pod gumičkou“, jak svého času radila ministryně spravedlnosti. Nebo dává smysl z něj tuto nepříjemnou povinnost v některých situacích a místech sejmout?
Stejná logika se promítá i do dalších opatření, ať už jde o sportovní zařízení, nebo restaurace. Na své blízké kontakty, s nimiž jste u stolu, na hřišti nebo ve třídě, si klidně prskejte, ty se pak snadno dohledají. Riziko troušení virů po celé škole, restauraci nebo sportovišti je ale dobré snížit.
Jistěže lze s tímto postupem polemizovat. Ale neměl by to veřejně dělat premiér, jehož vlastní ministr postup navrhl a který u jeho projednávání osobně seděl – nebo z titulu jedné z mnoha svých funkcí sedět měl. A který před pár měsíci velkohubě přejímal plnou politickou odpovědnost za všechna vládní opatření.
