Článek
Se šéfem zahraničního odboru na Pražském hradě Rudolfem Jindrákem se v posledních letech příliš neshodnu, ale v jedné věci mu dávám za pravdu. Výbuchy ve Vrběticích, které mají podle robustních důkazů na svědomí zabijáci ruské GRU Čepiga s Miškinem, představují hvězdnou hodinu české diplomacie. Možná dokonce České republiky.
Ujasnit si, že Ruská federace ve své dnešní podobě opravdu není naším přítelem, je první plus. V Česku se dlouho vrcholným politikům nechtělo pojmenovat věci pravými jmény, až to Moskva udělala sama. Nemuseli jsme sice čekat tak dlouho, ale budiž.
„Jestli tohle nebyl akt válečné povahy, pak upřímně nevím, co by za něj mělo být považováno,“ uvažuje Tom Tugendhat, předseda zahraničního výboru britské Dolní sněmovny. Tugendhat je bývalý voják, byl v Iráku i Afghánistánu, a když si bere do úst slovo „válka,“ tak ví, o čem mluví.
Ano, Tugendhat je přesvědčený, že to, co se stalo ve Vrběticích, byl útok na členskou zemi Severoatlantické aliance. Ano, Česko je členem NATO, i když je tu dost lidí, kteří to nesou nelibě – jsou to obvykle titíž, kteří tvrdí, že Rusko je náš přítel.
Aniž bychom to chtěli, plánovali, ba snad vůbec potřebovali, Praha, do níž chtěl Jan Hamáček žertovně pozvat duo Biden–Putin, se stala během pěti minut sobotní tiskové konference jedním z geopoliticky nejzajímavějších míst světa. Operace ruské vojenské rozvědky ve Vrběticích má našlápnuto k mezinárodní odpovědi vůči Rusku, a to odpovědi nebývalého rozsahu. Časově to navíc lícuje s neobyčejně silným napětím na ukrajinsko-ruské hranici a strádáním Alexeje Navalného, jehož zdravotní stav se dále zhoršuje ve zdech odpudivé ruské káznice.
Rozměr česko-ruské krize signalizuje už oněch 18 vyhoštěných ruských zpravodajců s diplomatickým krytím, kteří se teď z Prahy vracejí na rodný Ural. Slova podpory od evropských státníků jsou hřejivá. Ale čin, jehož se speciální jednotka GRU s označením 29155 na východní Moravě dopustila, je zcela zjevným aktem agrese. A kdyby do vzduchu býval vyletěl sklad munice kupříkladu v Polsku, Varšava by teď možná mobilizovala.
Potřebujeme jednotnou unijní, nebo spíš alianční odpověď v podobě desítek vyhoštěných ruských diplomatů z evropských metropolí na znamení podpory České republice. Slova už citovaného Tugendhata, který by mimochodem vyhostil rovnou ruské velvyslance, naznačují, že k tomu není daleko.
Skutečně tvrdá odpověď se bude hledat v době, kdy jsou na středu hlášeny zatím nejmasovější protesty v souvislosti s vězněním Alexeje Navalného. Ve hře jsou určitě i další sankce proti Ruské federaci, a jakkoli to v Německu neuslyší rádi, přetřásat by se mohlo i stažení podpory pro kontroverzní plynovod Nord Stream 2.
Vrcholní čeští politici a diplomaté musejí v příštích desítkách hodin podat špičkový a koordinovaný výkon, aby spojencům detailně ukázali, co se přihodilo. Bylo by fajn okamžitě přestat s vysvětlováním zastíracího manévru v podobě Hamáčkovy moskevské pouti a vrhnout všechny síly do komunikace se skutečnými přáteli a spojenci, kteří se nacházejí téměř výhradně na západ od nás. To je totiž ten jediný správný azimut naší zahraniční politiky.
Česká republika má šanci ukázat, že není na evropské scéně jen nedůvěryhodným „černým pasažérem“, který ukazuje povážlivě málo solidarity, ale zato hodně brblání. Na takhle malou zemi se hraje potenciálně vysoká hra, svým významem plně srovnatelná s rozhodováním o americkém radaru, ne-li větší.
Problém je, že českou zahraniční politiku v současnosti vytváří podle Lubomíra Zaorálka „vykuchaný“ Černínský palác, který má navíc v této těžké hodině převzít nováček Jakub Kulhánek. Dále je tu na evropské scéně dosti zdiskreditovaný Andrej Babiš a pak taky prezident Miloš Zeman, jehož nadbíhání Rusku a potápění vlastních tajných služeb získaly v kontextu posledních zjištění o Vrběticích v podstatě vlastizrádné parametry.
Bylo by fajn, kdyby Česká republika ve složité diplomatické situaci nenaplnila proslulý bonmot bývalého ruského premiéra Viktora Černomyrdina: „Měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždycky.“
