Článek
Diskusi o krizi zdravotnictví je třeba otevřít nanovo. Je nutné připomenout, co se odehrálo v nedávné minulosti a co se děje nyní.
Musíme ochránit ty, kteří bojují v první linii, slibovala vláda na počátku velké zdravotnické krize související s nedostatkem ochranných pomůcek. Ministři na letišti – doufejme, že alespoň s vědomím, že něco zanedbali – vyhlíželi čínský letoun s rouškami a dalším materiálem.
Jako by tímto momentem a několika výroky o distribuci ochranných prostředků bylo před voliči všechno symbolicky zachráněno. Uplynulo ovšem několik týdnů a zdravotníci – už za výrazně menšího veřejného humbuku – stále pracují v podmínkách, které rozhodně plně nechrání ani je samotné, natož celý zdravotnický systém. Ten sice objevil model, jak v nových těžkých podmínkách obstojně fungovat, ale pořád nemá záruku, že nepřijde ještě větší krize.
Když se nakazí jeden zdravotník, vyřadí to z provozu nejen jeho, ale také všechny kolegy, kteří s ním přišli do kontaktu. Tedy v ideálním případě, který počítá s maximální ochranou.
Mezi zhruba 6000 nakaženými je 10 procent zdravotníků, jak ukázaly statistiky. To je vůbec nejvíc mezi profesemi v „první linii“, přičemž nejvíce na mizerné podmínky doplácejí zdravotní sestry. Dvě z nich už zemřely.
Jak jsem se dozvěděla při celodenním natáčení reportáže mezi lékaři a zdravotními sestrami na jednotce intenzivní péče velké pražské nemocnice s covid-19 pozitivními pacienty, fasuje staniční sestra ráno jeden respirátor na osobu. Netřeba snad připomínat, že životnost této pomůcky v podobných podmínkách je pár hodin. Násobně méně než dvanáct, což je počet běžně odsloužených hodin na jedné směně.
Některé nemocnice v krajích jsou na tom s ochrannými pomůckami dokonce ještě hůře, jak ukazují svědectví, která se redakci podařilo nasbírat.
Jenže téma zoufale zásobeného zdravotnictví je v posledních dnech jaksi zapomenuto. Politiky určitě. S příchodem jara jako by opadla vedle disciplíny při dodržování karanténních pravidel také řada důležitých debat, které by měla společnost neustále oživovat.
Jako novinářku mě jisté ochladnutí společnosti nepřekvapuje. Bývá to častý jev – nejprve se při mimořádné události či kauze zvedne vlna zájmu o téma a pak přijde rychlé ochlazení. A v této studené frontě se většinou na dno potopí i podstata veřejné diskuse a s ní i různé hříchy a chuť podílet se na věcech veřejných.
Když jsem si povídala s lékaři a zdravotními sestrami z první linie, byli zklamaní z toho, že největší boj v této obtížné době svádějí právě s ochrannými pomůckami, kterých je tragicky málo a rychle ubývají. Neukazovali ale zdviženým prstem na vládu, jako že jí to nikdy nezapomenou. Vládě prý nezávidí nelehký úkol. Jistě, zajišťovat ochranu pacientů i zdravotníků je nelehký úkol. Nicméně se zdá, jako by tento úkol ztratil prioritu.
Napadá mě několik otázek, bez jejichž zodpovězení nelze vládu hájit. Proč je tolik nakažených zdravotníků? Proč musejí kvůli neschopnosti mocných české lékaře zachraňovat masky vyrobené ze šnorchlů? Proč vláda nakupuje předražené respirátory od firmy, jejíž majitel ještě před měsícem nevěděl o respirátorech a rouškách téměř nic? Kdo rozhodl o zaslání materiální pomoci do Číny, když jsme nebyli připraveni? Proč členové vlády očerňují ty, kteří poukazují na nedostatečné zásobování?
Bez ohledu na to, jestli je společnost už unavená současnou krizí, případně tím, že ji trápí i další problémy, měla by se ptát po příčinách problémů a nezapomínat na souvislosti.
Protože zdraví veřejnosti i zdraví těch v první linii je pořád až na prvním místě.
