Článek
Sledovat z uzavřeného Česka, jak se Izrael, Spojené státy a pomalu i Spojené království vracejí k životu, může být frustrující. Ve všech těch zemích je aspoň po jedné dávce vakcíny víc než čtvrtina obyvatel, v Izraeli dokonce tři pětiny. U nás ještě ani desetina.
Že svět není fér? Není. Jenže pořád jsme to my, komu může většina toho světa závidět. V Česku dostalo do minulé neděle první dávku devět procent obyvatel, tedy stejně jako v celé Evropské unii. To je skoro třikrát víc než světový průměr.
Pokud vše půjde podle plánu, dočkáme se tady scén z izraelských ulic už za pár měsíců. Většina zemí má na naši plánovanou letní proočkovanost dosáhnout nejdříve napřesrok. Za delší dobu, než doteď uplynula od začátku pandemie.
S vyhlídkou, že to celé pro něj ještě není ani v půlce, teď někdo sedí ve svém vylidněném podniku v Tunisu, Kandaháru nebo Caracasu. Čte si o tom, že Spojené státy a Evropská unie blokují uvolnění duševního vlastnictví souvisejícího s vakcínami. Že Česko neposlalo svůj příspěvek do fondu, který má zrychlit očkování v chudých zemích. Nebo že Evropané nechávají ležet ve skladech vakcíny AstraZeneca a Američané je zase odmítají vyvážet, ačkoliv je jejich federální regulátor stále neschválil pro domácí použití.
Jak mimochodem ukázaly ještě předcovidové průzkumy, v Tunisku, Afghánistánu ani Venezuele nepobírají fobii části Francouzů, Belgičanů nebo Rakušanů z očkování. Mimo Evropu mají nejspíš v čerstvější paměti, jaké peklo byl život před moderní medicínou.
Pozornost, jakou teď Západ těmto částem světa věnuje nebo nevěnuje, bude mít dalekosáhlé důsledky. I pro nás samotné.
Je pochopitelné chtít vakcínu dřív pro sebe a své blízké než pro někoho papírově ohroženějšího na druhé straně světa. Taky se dá chápat, že vlády a firmy sledují návratnost svých investic do výzkumu a vývoje. Návratnosti by uvolnění duševního vlastnictví nepomohlo a nejspíš by nemuselo vést ani k navýšení výroby, která je zvlášť u mRNA vakcín nesmírně komplikovaná. Cesty k tomu být menšími křečky ale pořád existují.
V první řadě dát na vakcinaci chudých zemí aspoň tolik, kolik jsme za Česko slíbili. Dále představit smysluplný společný unijní plán, komu pomůžeme nadobjednanými vakcínami, pokud budeme podle plánu ve třetím čtvrtletí hotovi. Nedržet ve skladech, co sami nemůžeme nebo nechceme vyočkovat. Tohle syslení má reálné oběti na životech.
Ukázat solidárnější tvář by dávalo smysl z několika nakonec docela sobeckých důvodů. Zaprvé, pomoc přicházející do Česka v posledních dvou měsících nám připomněla, že výhody světa protkaného sítí solidarity pociťujeme i my sami. Už jen pro případ našich příštích nevýher by bylo dobré tu síť nepárat.
Covidové statistiky většiny chudých zemí mohou vzbudit dojem, že pomoc s očkováním vlastně nepotřebují, protože vykazují relativně málo nakažených i mrtvých. Obě čísla jsou ale zavádějící. Polovina lidí na světě vydělá za den méně než dvě stovky, za které koupíte v české lékárně antigenní test. Mnohem víc případů než u nás proto zůstane nezachycených. A i když covid nepobíjí mladší a méně obézní obyvatele Afriky a Asie v takové míře jako Evropany a Američany, i takzvaně mírný průběh bez následků je pořád na několik týdnů připraví o často už tak nevalnou obživu.
Zadruhé, čím méně naočkovaných, tím víc nakažených, tím víc nových variant koronaviru a tím větší problémy i pro ty očkované. Ano, nové varianty se vynořily i v bohatých zemích, zřejmě v důsledku dlouhé léčby zesláblých pacientů. Ano, lze si přestavit dystopický svět, ve kterém se několik bohatých národů co půl roku naočkovává upravenou vakcínou, zatímco zbytkem světa prochází jedna vlna za druhou. Nebylo by to ani lidské, ani pohodlné.
A nakonec by měl Západ s pompou pomáhat chudším zemím k vakcínám i pro zachování – když už ne rozšíření – své sféry vlivu. Zatímco v Evropě se o očkování až otravně často píše jako o záchraně letní koupačky u moře, Rusko, Čína, ale i Indie si dodávkami vakcín zaháčkovávají nové spojence či vazaly. Režimům, které většinu vlastní produkce směřují na vývoz a pro vlastní obyvatele mají nadále hlavně lockdowny, se v tomto ohledu konkuruje těžko. Ale to ještě není důvod vyklidit pole a namísto zahájení globální kampaně „To zvládneme 2.0“ smolit technokratická prohlášení o tom, že pomůžeme v roce 2022.
Donaldu Trumpovi vyčítali, že se ignorováním klimatické krize nebo izolacionistickým přístupem ke zvládání pandemie jako by pokoušel odstěhovat Spojené státy na jinou planetu. Zbytek Země ať klidně hoří. Jeho nástupce Joe Biden i představitelé evropských států a společných institucí teď dělají něco podobného. Na rozdíl od Trumpa ne z nacionalistického přesvědčení, ale z nedostatku ambic, podpory veřejnosti a snad i z otupělosti způsobené řešením absurdních problémů. Třeba jak přimět část občanů, aby přestala vykupovat koňské odčervovadlo a radši se nechala naočkovat.
Evropané a Američané stále rádi mluví o své úloze ve vědecko-technickém pokroku, ale k vakcínám by se tak rychle nedostali bez pomoci mozků importovaných odjinud. Cenné ampulky nechávají čekat ve skladech na to, až proběhnou extra kolečka hodnocení bezpečnosti, až se opraví kiksy v registračních systémech, až pochybovače přesvědčí o výhodách očkování zpěvačky a herci. To všechno po tragických chybách ve zvládání pandemie.
Otevřených škol, piva v plné hospodě i toho moře se nakonec dočkáme. Spolu s tím ale trochu jiného světa, ve kterém budeme za tlučhuby, kteří nevidí dál než k vlastní dovolené.
