Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Uznejme rovnou úvodem, že předání moci zatím probíhá kultivovaně. Andrej Babiš uznal porážku a zvolna se chystá na vyklizení Strakovy akademie, zatímco opoziční lídři zahájili programová jednání o novém vládnutí. Tady ale začíná být vidět problém, který může brzy narůst do ošklivých rozměrů.
Pomineme-li pro tuto chvíli epidemii covidu, bude nejpalčivějším tématem, které se bezohledně prodere na první jednání nové vlády, konsolidace veřejných financí nebo chcete-li krocení státního dluhu a zdivočelých rozpočtových schodků.
Je totiž zcela zřejmé, že rozpočet, který ministryni Aleně Schillerové nedlouho po volbách znovu schválila vláda, nechce nikdo. Při hlasování ministrů nedostal hlasy ani od koaliční ČSSD. Připomeňme, že aktuální plán státních financí pro rok 2022 počítá s celkovými výdaji o 85 miliard korun vyššími než v roce 2020, kdy celý svět zastihla v nedbalkách pandemie nového koronaviru a státní výdaje leckde ve světě kvůli mimořádným opatřením prorazily střechu. Schodek rozpočtu má být zhruba o deset miliard vyšší než v prvním covidovém roce.
Zatímco jiné evropské státy se po odeznění nejhorších koronavirových škod rychle jaly vracet veřejné finance do rozumnějších kolejí, v Česku se ze stamiliardových schodků stal nový standard, ne-li rovnou předmět pýchy – vždyť přece „pumpujeme peníze do ekonomiky“ a „z krize se proinvestujeme“.
Ve skutečnosti ovšem ono pumpování znamenalo místo cílené pomoci ekonomice enormní nárůst strukturálních, tedy pravidelných každoročních výdajů především v oblasti důchodů a zdravotnictví. A na druhé straně také podseknutí příjmů státu populistickým zrušením superhrubé mzdy a daně z nabytí nemovitosti bez jakékoli náhrady.
Jinak řečeno, Česko se během pandemie působením Babišovy vlády proměnilo ve velký stát, který vybírá málo peněz. Že to je neudržitelný stav, je zřejmé i bez kalkulačky.
Dostat se z tohoto stavu ven je zásadní a naléhavý úkol příští vlády a začít se musí hned státním rozpočtem na rok 2022. To vzhledem k tomu, kolikátého je a kolikátého bude, až se nová vláda chopí moci, znamená dvě věci. Jednak promyšlený jízdní řád pro zemi na několik týdnů rozpočtového provizoria, protože bez nich se nový rozpočet nedá stihnout. A jednak pečlivě propracovaný nárys nového rozpočtu, který bude muset stát na stejných legislativních nohách jako návrh Schillerové, protože cokoli jiného by trvalo měsíce.
Je dost znepokojivé, že ani o jednom z těchto nástrojů dosud od nastupujících vládních politiků nic nevíme. Víme jen to, že chtějí ze zmíněného nerovnovážného stavu velkého státu za malé peníze hledat cestu zmenšením státu. To je jistě jedna z možných cest, nicméně by bylo dobré otevřeně říct, kde se stát zmenší.
Když pravděpodobný budoucí premiér Petr Fiala nedávno vytasil šestiprocentní provozní úsporu na každém ministerstvu, byla to zjevně střelba od boku. Má sice pravdu, že pro většinu firem by nebyl problém v nouzi najít šest procent nákladových úspor, jenže stát, jak jsme se snad už dostatečně přesvědčili, není firma. Ministerstva a úřady mají zákonem danou agendu a představa, že se švihem profesorského pera škrtne šest procent nákladů, aniž by se to na těchto agendách projevilo, je spíše nereálná. Ekonomický expert ODS Jan Skopeček se zase v neděli na CNN Prima News snažil přesvědčit diváky, že mohutné úspory vyplynou z efektivnějších „neinvestičních nákupů“ na ministerstvech.
Tenhle důraz na úspory ve státní správě je jistě vítaný, jen kdyby se nastupující vládní politici netvářili, že jejich prostřednictvím srazí deficit státního rozpočtu na rok 2022 o 100 miliard korun. To se fakt na kopírkách a ministerských rozpočtech na chlebíčky uspořit nedá.
Ano, pak je tu oblíbené téma škrtání „dotací, které křiví trh“. To už skutečně jsou položky v desítkách miliard, jenže jejich osekání by si patrně žádalo legislativní úpravy. Zdaleka největší část (27 z 84 miliard) navíc tvoří dotace na obnovitelné zdroje energie, jejichž zrušení by se přímo promítlo do energetických účtů domácností. I v tom zbytku by se ale nějaká úspora naplánovat dala a stálo by za to si takový návrh poslechnout. Jenže on nepřichází.
Tvářit se, že 100 miliard se najde tahem pera, aniž by to lidé jakkoli pocítili, není fér. Skutečnost je taková, že má-li stát rychle „hubnout“, bude se to alespoň částečně muset odehrát v oblastech, kde v posledních letech rychle „ztloustl“.
Jenže začínat svou vládní éru škrtnutím už slíbené mimořádné valorizace důchodů asi nikdo nechce, jakkoli je to jedenáct miliard. Neposlat do zdravotnictví rovněž slíbených 12 miliard za státní pojištěnce? To je v čase nové nastupující epidemické vlny zvláště nevděčný nápad, navíc na příslibu těch peněz už dávno stojí většina úhradových dohod. Nepřidat státním zaměstnancům o inflaci? Když drtivou většinu úřednického aparátu bude nová vláda potřebovat k prosazení svých představ o fungování země?
To nejsou snadná rozhodnutí, přesto do nějakého kyselého jablka bude muset příští vláda kousnout. Kosmetickým štětečkem veřejné finance nezachrání. A nejpozději v programovém prohlášení musí jasně přiznat, které jablko to bude.
Jistě, do budoucna existuje naděje, pokud bude nová vláda co k čemu, že dojde k zefektivnění státní správy skrze slučování agend a postup digitalizace, takže reálně klesnou provozní náklady úředního šimla. S tím se ale v příštích dvou letech počítat nedá – a tam někde za dvouletým horizontem nám výhružně kyne dluhová brzda.
Je čas přejít od předvolební rétoriky k pragmatismu. A nepopřít při tom vlastní nos mezi očima v duchu sobotkovského hesla „sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce“. Zejména koalice Spolu si tento přechod svou předvolební kampaní lehký neudělala.
