Článek
Vládní chaos všichni dobře známe: jen otvírací dobu v obchodech vyhrazenou pro seniory trefila vláda až na třetí pokus. Je to přitom drobnost, která nemá vážnější dopady na byznys. Jen takové cvičení obchodnické a zákaznické pozornosti. A stejně se s ním politici párali na třikrát.
Jsou horší příklady silnějšího kalibru. Návrh dluhového moratoria, které významně zasáhne celý finanční trh, a může dokonce ohrozit menší finanční ústavy, vypálila minulou neděli ministryně financí v televizi zcela bez přípravy. A tohle už není legrace. Dluhové moratorium, pro statisíce lidí a tisíce firem životně důležité, se musí zvlášť dobře promyslet. Musí se vybalancovat, aby pomohlo dlužníkům překlenout existenční krizi, ale nerozkolísalo finanční sektor.
Před týdnem to vypadalo, že paní Schillerové nápad na půlroční dluhový pardon vnukli její PR poradci v autě cestou do studia, takže jeho příprava zabrala tak 10 minut.
Svou představu plošného automatického dluhového odpustku na půl roku pro všechny a bez ohledu na to, kdo jej opravdu potřebuje a kdo o něj nestojí, oznámila ministryně jako hotovou věc. Aniž by to před tím konzultovala alespoň s Českou bankovní asociací. Tři dny pak její vlastní úřad neochvějně opakoval, že tuhle a žádnou jinou představu nese ministryně do vlády jako konečný návrh. Že přes to nejede vlak.
Mezi bankéři to vyvolalo upřímné zděšení, takže zapojili všechny lobbistické páky. Po třech dnech tvrdého vyjednávání i zákulisních tlaků schválila vláda návrh na dluhový pardon ve výrazně změkčené podobě.
Ale jsou ještě horší příběhy. Vysloveně zábavná by byla komedie kolem finanční podpory drobných podnikatelů, kteří přišli kvůli koronaviru ze dne na den o obživu. Tedy pokud by na bizarně úděsné režii této komedie nevisel osud statisíců českých rodin. Jak se tvoří důležité koncepce?
V půli března vláda zavírá většinu obchodů, služeb a všechny restaurace. Opatření nejspíš správné, za nímž není žádná zvůle, ale rychle se šířící zákeřná infekční nemoc.
Ihned po vyhlášení stopky ujišťoval premiér i jeho ministři, že kabinet postiženým podnikatelům pomůže. První opatření, s nimiž přicházeli, byla ovšem cílena výhradně na větší firmy se zaměstnanci. Záchrannou sítí propadávaly statisíce drobných obchodníků, restauratérů, řemeslníků, kadeřnic, pedikérek, masérů. Kabinet si zprvu vůbec neuvědomil, že se v gastronomii, službách a maloobchodě přes noc ocitají statisíce lidí úplně bez příjmu.
Minulé úterý, když už zoufalství mezi živnostníky několik dnů barvitě popisovala média, oznámil ministr průmyslu Karel Havlíček záchranné lano zvané Covid 2 – program rychlých, státem garantovaných mikropůjček pro drobné podnikatele. A že prý budou bezúročné. Nejsou.
O den později vláda přišla se slibem výplaty 15 tisíc korun měsíčně postiženým živnostníkům. Ještě v půli týdne netušilo ani vedení jejich profesní asociace AMSP, jestli se finanční podpora dá kombinovat s ošetřovným na děti, které vláda mimochodem pro tyto lidi schválila také až dodatečně.
Sotva se v návrhu systému stihli lidé jakž takž zorientovat, přišla další změna. Místo měsíční 15tisícové podpory nabídne vláda – zatím – jednorázovou podporu 25 tisíc. Parametry „Pětadvacítky“ byly ovšem stanoveny tak nešťastně, že na ni obrovská část postižených nedosáhne. Takže premiér označil program tři dny po jeho vyhlášení za chybu. A slíbil jeho přepracování. Od zavření živností uplynuly tři týdny a většina postižených stále neví, kde vezme peníze na přežití.
Jistě, byznysu je třeba pomoci rychle a v rychlosti prostě občas k chybám, obrátkám a opravám dochází. Ale opravdu není možné jednotlivé kroky dopředu promyslet v širším kolektivu, nechat si zpracovat alespoň základní analýzu a probrat je s odbornými asociacemi, které detailně znají situaci v terénu? Opravdu je nutné reagovat až na to, když se zpětná vazba od dotčených začne ozývat z médií?
Tak jako zjevně málo komunikují jednotliví členové vlády mezi sebou, tak jako celý kabinet málo mluví s profesními asociacemi, tak se spolu evidentně málo baví i úřady. Minulý týden se Seznam Zprávy pokoušely zjistit na Ministerstvu práce a sociálních věcí, zda má nárok na ošetřovné matka – živnostnice, když pobírá na další malé dítě rodičovský příspěvek. Úředníci nevěděli a odkázali nás na Ministerstvo průmyslu. Tam pro změnu vůbec netušili, co je rodičovský příspěvek. Znali jen „mateřskou“. Googlování se v české byrokracii zřejmě nepoužívá.
Jak si má v tomhle zmatku stále se měnících vládních nařízení, v tom neprostupném prostředí uzavřených, vzájemně se ignorujících jednotek státní správy, poradit občan? Podle čeho se má rozhodovat, jestli dál držet živnost a doufat, že přežije, aniž by spadl do dluhové pasti, anebo radši podnikání co nejdřív ukončit a zažádat si o sociální podporu?
Zdá se, že Česko má šanci vypořádat se relativně dobře se samotnou koronavirovou nákazou: díky rychlé vládní reakci, razantním opatřením, disciplíně a solidaritě občanů. Teď ještě si poradit s nákazou zbrklosti, nekomunikace a zabedněnosti v řídicích strukturách tohoto státu.
