Komentář: Koronavirus, vášně a demokracie

Americká historička Anne Applebaumová ve své knize Soumrak demokracie varuje před atmosférou v zemi, kdy spontánní vášně získávají navrch nad racionalitou. Právě tehdy se může projevit přirozený sklon asi jedné třetiny lidí k autoritářství, a to ve smyslu následování manipulativních vůdců. Hlavním spouštěčem vášní byla ve 20. a 30. letech dvacátého století velká ekonomická krize, spojená s obrovským zbídačením lidí.

V roce 2020 máme v mnohém jinou situaci. Nicméně podobnost spočívá v tom, že v posledních pěti letech prošly Evropou dvě bezprecedentní vlny strachu. Zaprvé, počínaje rokem 2015 tu byla masová migrace přicházející z prostředí jiného civilizačního okruhu. Zadruhé, je tu rok 2020 a covidová pandemie.

Také Českem prošly obě vlny vášní. I přesto, že se nám přímá masová migrace vyhnula, vzedmutí emocí nás neminulo. Přitom tu zanechalo Okamurovu SPD a celkovou nacionalizaci politické scény. Druhá vlna vášní spojená s globální pandemií prochází již sedmým měsícem celou společností. Jaké budou dlouhodobé následky, nikdo neví.

Přestože se v Česku nezdá, že by docházelo k erozi demokracie, hrozí destrukce některých ekonomických odvětví, ale i celkové ekonomiky, kultury, školství a sportu. To může vést k masové nezaměstnanosti a zchudnutí, potažmo pak k nárůstu nespokojenosti a k tlaku na demokratické poměry. Zvláště varující je potenciální zneužití nouzového stavu pro přijímání nedemokratických opatření. Stačí se podívat na aktuální zkušenosti některých zemí.

Například v Maďarsku Viktor Orbán, který je se svou stranou Fidesz potřetí za sebou premiérem, využil koronavirové krize k uzavření hranic a k dalšímu posílení své autoritářské moci. V posledních měsících ovládl největší nezávislý zpravodajský server Index, čímž posílil již tak dominantní úlohu provládních médií a jejich propagandy. Zároveň se pokouší ovládnout budapešťskou Univerzitu divadelních a filmových umění. Jako by nestačilo, že do té doby ovládl řadu uměleckých či akademických institucí, tedy univerzit, divadel a galerií. Jako by nestačilo, že si podmanil také justici a překreslil volební okrsky ve svůj prospěch.

Stačí se rovněž podívat na první koronavirové volby v Evropě, tedy do Srbska. Kvůli autoritářským praktikám prezidenta Vučiče, které zahrnují omezování svobody médií a fyzické útoky na opoziční aktivisty, část demokratické opozice volby bojkotovala. Nakonec vítězná prezidentská strana získala neuvěřitelných 63 % hlasů. Výsledkem je stav, kdy dominantní postavení prezidenta Vučiče na srbské politické scéně ještě posílilo.

Izrael je určitě výjimečnou demokracií na Středním východě. Nicméně premiér Benjamin Netanjahu, jenž vládne nepřetržitě od roku 2009, je prvním předsedou vlády ve funkci, který stanul před soudem ohledně obvinění z korupce. V zemi proto probíhají velké demonstrace požadující rezignaci premiéra. V této době kabinet v důsledku pandemie, kdy ve vážném stavu je asi 700 pacientů a 200 z nich na ventilátorech, rozhodl mimo jiné o omezení práva na demonstrace. Protestovat tak lze jen ve skupinách do 20 lidí, maximálně kilometr od domova, a přitom zachovávat odstup dvou metrů. Není proto divu, že roste podezření, že Netanjahu ve skutečnosti zneužívá boje proti covidu-19 k přijetí nedemokratických opatření.

Nejde však pouze o Maďarsko, Srbsko či Izrael. Problém je systémový. Každý výjimečný či nouzový stav v té či oné míře omezuje základní ústavní práva a svobody. A pokud trvá příliš dlouho, případně se opakuje, zformují se dříve nebo později mocné zájmové politické a ekonomické struktury, kterým bude vyhovovat utahování šroubů. Návrat k demokratickým mechanismům se tak může oddalovat.

Pro zvládnutí dnešní koronavirové krize je proto klíčové udržet pluralitu odborných i občanských názorů ve veřejném prostoru. S tím se pojí aktuální otázka: Kdo má vlastně právo se vyjadřovat k pandemii?

Určitě epidemiologové a imunologové. Dále onkologové a kardiologové, neboť lidé neumírají primárně na covid-19, ale mnohem více na rakovinu či infarkt, a proto je důležité také těmto nemocem věnovat dostatečnou péči. Rovněž pediatři mají co říci k tomu, jak používání roušek ve školách ovlivňuje zdraví dětí, a to zejména astmatiků. Podobně specialisté na geriatrii se vyslovují k pandemickým dopadům na zdraví a rozpoložení starých lidí. V neposlední řadě psychologové a psychiatři jsou svědci velkého nárůstu duševních problémů a nemocí jednotlivců i celé společnosti.

Ovšem právo na vyjádření nemá pouze lékařská obec, ale i odborníci společenských věd. Ve chvíli, kdy se vydávají obrovské finanční částky na boj s koronavirem a dochází k obřímu zadlužování státu, jsou namístě vyjádření ekonomů. Cílem totiž nemůže být „deratizovat“ společnost do posledního viru, ať to stojí, co to stojí. Zároveň sociologové zaznamenávají dopady covidové krize na jednotlivé sociální vrstvy a skupiny. Experti na vzdělávání poukazují na proměny a případné škody, které vznikají v důsledku zavírání základních, středních a vysokých škol. Znalci médií zase monitorují změny v působení sociálních sítí, televize, rozhlasu a tisku. Politologové evidují a predikují dopady pandemie na fungování demokratických mechanismů a uplatňování základních práv a svobod, jako jsou svobody shromažďování či volného pohybu a volební právo.

Kromě odborníků z lékařské i nelékařské praxe má právo se vyjadřovat občanská společnost, ať již nejrůznější občanská sdružení nebo občané jako jednotlivci. Vždyť pandemie výrazně ovlivňuje životy všech lidí. Někteří onemocněli, další se ocitli v karanténě, statisíce lidí prožívají neustálý strach, jiní přišli o práci a nemohou splácet hypotéku či nemají na zaplacení nájmů. Mnohé rodiny se vypořádávají se zavíráním škol a řeší, jak se postarat o děti a jejich výuku.

Z výše uvedeného vyplývá, že každý občan se v takto dramatické době má právo vyjádřit jak ke své osobní situaci, tak i celé společnosti. Je proto nepatřičné tvrdit, že na vyjadřování jsou tu odborníci a ostatní mají mlčet. Přitom neplatí, že mají rozhodovat jen lékaři obecně, nebo pouze epidemiologové. Jistěže jsou epidemiologové klíčoví při sestavování ochranných opatření, ale byla by velká chyba jim svěřit veškerou moc při rozhodování.

Navíc problém vzniká i proto, že epidemiologická obec není zdaleka jednotná ve svých stanoviscích. Nejednota panuje také v případě dalších lékařských specializací a také mezi odborníky na společenské vědy. Mezi nimi existují protikladná stanoviska. A je to tak správně. Podstatou vědy totiž není jednou zjevená pravda, ale odborná debata, ve které se tříbí stanoviska, přičemž většina nemá patent na rozum.

Z povahy pandemie vyplývá, že jde o komplexní problém zasahující všechny občany, a proto je důležité zajistit pluralitu názorů, a nikoliv druhé umlčovat, cenzurovat či jim nadávat. A jsou tu zvolení politici, kteří by se neměli zříkat svých povinností přijímat nepopulární opatření, samozřejmě na základě odborných stanovisek.