Článek
Vláda ve čtvrtek odpoledne vyhlásila na třicet dní nouzový stav kvůli koronaviru. Je to správné a srozumitelné rozhodnutí. Boj – tenhle jazykem politiků zprofanovaný výraz je tu na místě – s vážnou nákazou se může přesunout směrem od platformy improvizací k módu standardních postupů černého na bílém.
To samo o sobě představuje potenciální pramen klidu: pohybujeme se na legální bázi. Stav nouze má věcnou podstatu, není to politický marketing (jakými slovy ho obalí politici, je druhá věc). Tisková konference na vládě tentokrát působila přesvědčivějším dojmem.
Zdrojem jistoty naopak není okamžité odvolání hlavní hygieničky, které by stálo za obšírnější vysvětlení, než že „nezvládala svoji práci“. Znamená to, že v kritické situaci šéfovala hygieně nekompetentní osoba? Nic moc. Jak se to projevilo a kdo je za to zodpovědný?
Teď je poptávka po řeči ano-ano, ne-ne. Stav nouze tomu vychází vstříc. Ministr zahraničí Tomáš Petříček na Twitteru napsal, že „stav nouze neznamená paniku, naopak“. V praxi těžko říct, ale teoreticky je to pravda. Víme, na čem zhruba jsme, a když nic jiného, myšlení a chování se může lépe konsolidovat.
Důležité, a tady už je to slabší, ale také bylo, jak vláda ke stavu nouze dospěla. Klopotně. Vicepremiér Jan Hamáček, snad aby ještě jednou zatlačil na Andreje Babiše, ráno tweetoval, že stav nouze na schůzi vlády navrhne. To není chvályhodná informační otevřenost. To je nejistota, co bude. Řízení státu za časů epidemie by mělo přinejmenším navenek působit jako ano-ano, ne-ne. A nesejde na tom, jestli se Andrej Babiš ke stavu nouze neměl, protože nechtěl ve svém divadle jednoho herce nechat alternovat Hamáčka.
Epidemie není zdaleka pod kontrolou. Stát proto po lidech (a spolcích, korporacích, zaměstnavatelích) chce, aby se omezili, a něco jim doporučuje a nařizuje. Aby to mohlo fungovat, musí sám jednat jednoznačně a přesvědčivě. Což se vládě – spíš bychom měli mluvit o Bezpečnostní radě státu, což byl v minulých dnech klíčový orgán moci – úplně nedařilo. Ústřední krizový štáb (předsedá mu ministr vnitra) se vůbec nesešel. Tak od čeho v zákoně je?
Andrej Babiš ve čtvrtek řekl, že „by byl rád, aby přestaly spekulace, jak se to má řídit a jestli se to má řídit“. Určitě, jen na ně sám zadělal svým pojetím „koronavirus řešíme přímo a hned“. Jako by to byla větrná kalamita, semafor na přechodu, lithium a podobné záležitosti.
Přijímat „opatření“, řídit stát „dekrety“, to miluje jakákoli vláda, to je součást genetické výbavy výkonné moci. Když k tomu pustíte Andreje Babiše, ukáže se, že hranice mezi nezbytnou akčností a postupně se rozvíjejícím seriálem překvapení a nejasností může být poměrně tenká. I proto je stav nouze rozumným krokem – jen měl přijít o něco dřív.
První kolo zápasu státu s koronavirem můžeme považovat za uzavřené. Život v zemi přechází do stand-by módu, některá nařízená omezení, především cestování a shromažďování, jsou markantní a po roce 1989 unikátní. Stát navlékl výzbroj a občané dostali povolávací rozkazy ke spolupráci. To hlavní ale teprve začíná.
P. S. Ohlášená cesta Miloše Zemana do Číny je za těchto okolností utopií, respektive bylo by absurdní, kdyby ji vláda schválila. Těžko může občanům nařizovat, v kolika lidech se smějí scházet, kam smějí cestovat a v kolik hodin musí odejít z hospody, a za stejných okolností vyslat vládní speciál s hlavou státu přes půl světa do prazdroje koronavirové nákazy. Navíc, když nejde o životně nezbytnou cestu – Zeman byl v Číně už pětkrát a původně tam pošesté vůbec nechtěl jet.
