Článek
2019-nCoV. „Čínský“ koronavirus. Není to poplašná zpráva, ale reálný problém.
Kdo chce, může samozřejmě vesele konspirovat dál. Že se záležitost zveličuje, aby vydělaly farmaceutické firmy. Že nákazu vypustili Američané nebo někdo podobný, dosaďte si globálního zloducha podle potřeby. Že jde v první řadě o důkaz, že žijeme pod knutou senzacechtivých médií a sociálních sítí.
Statistiky nakažených a počty obětí, stejně jako přízračné postavy zdravotníků v neprodyšných bílých overalech, jsou ale bez pochyby skutečné.
Není bezdůvodně optimistické přesvědčení, že i tuto epidemii jak Čína, která teď ale zrovna nevypadá jako stabilizovaná společnost, tak svět nakonec zvládnou. Zapojí technologie, sofistikované mechanismy, vědu, instituce, vlády, lidské zdroje. Nasadí ochranné roušky. Zase jednou přijímají opatření.
Jen v českých státních skladech zbyly po předchozí takové akci statisíce prošlých balení Tamiflu, která se musejí zlikvidovat jako nebezpečný odpad. To je ale pořád přijatelná cena. Hasičům také obvykle nevyčítáte, že prolili víc vody, než bylo potřeba.
Koronavirus bez ohledu na to připomíná, že „přijímání opatření“ se skutečně podobá „hašení požárů“ a že svět nemáme pod kontrolou tak, jak nám obvykle připadá.
Záběry lékařů v neprodyšných skafandrech jsou z tohoto pohledu jen jinou vizuální verzí kůrovcem sežraných lesů, působivě nasnímaných drony. Na začátku bylo totéž: nedělali jsme něco dobře, nesrovnali jsme se s přírodou, podcenili vliv člověka.
Podobně tání ledovců, sucho i přemnožené hraboše vnímáme jako příznak nemoci, kterou je potřeba zastavit podáním léků, nejlépe účinných antibiotik. Jednou se jmenují Stutox II, jindy Tamiflu.
Ekologická a pandemická hrozba jsou z principu rovnocenné. Obě mají potenciál když ne zániku, tak alespoň vážného ohrožení lidstva. A u obou se soustředíme na důsledky. Pochopitelně. Příčiny je často problém vůbec popsat a shodnout se na nich. Protože nikdy – v mediálním světě to jinak nejde – nebudou působit tak naléhavě, tak dramaticky a hlavně tak jednoznačně. To až když začne hořet, v australské buši nebo jinde.
Koronavirus s největší pravděpodobností „pochází“ z tržnic ve Wu-chanu, nejlidnatějším městě střední Číny. Z pohledu evropských standardů tam šílené sanitární podmínky panují odedávna, infekční nemoci tudy mohly kolovat už před desítkami a stovkami let. Průšvih ale nastal až v době, kdy se kromě hygieny změnilo to ostatní – sedm milionů lidí uvnitř města, přes miliardu v zemi a nesrovnatelně vyšší mobilita obyvatelstva.
Po Číně, do Číny i z Číny se jezdí tisíckrát víc. Obchodní výměna je tisíckrát vyšší. Ale drůbež ve Wu-chanu se prodává pořád stejně.
V Číně situaci navíc komplikuje komunistická správa státu a měst, která se rozhodně nevyznačuje informační otevřeností. Když si vydělíte stem seriál Černobyl, myslím, že nějaké společné tendence s reakcí na koronavirovou nákazu by se tam našly. Včetně zpočátku nic netušících lidí. Systém sociálních kreditů je najednou proti koronaviru nic, jde o život.
Slova „vir“ a „virus“ spojuje „nebezpečné šíření“ a není náhoda, že se používají v medicíně i informačních technologiích. Rozdíl je v tom, že i úplně zdravým softwarem se dají šířit fámy, hoaxy nebo „jen“ interesantní výmysly. Třeba o tom, že mezi čtvrtou a půl pátou ranní platí zákaz vycházení kvůli „chemickému čištění vzduchu“.
Koronavirus tak připomíná ještě jiný typ naší zranitelnosti: informační. Biologickým nebezpečím se dá zkoušet manipulovat směrem k jeho zveličení i bagatelizaci, k panice i letargii nebo ho pokrýt vrstvou informačního smogu, ve které se nikdo pořádně nevyzná. Motivy? Hybridní. I v tomhle směru se „možnosti“ lidstva ztisícinásobily. Možnost myšlení a úsudku ale naštěstí trvá.
